XX. Minulost a jiný svět

12. january 2014 at 16:32 | Leana Kailien |  Strážci světů
Poslední dobou mi připadá, že jsem pořád unavená, což asi způsobily všemožné pololetní testy a ještě příprava na maturitu, která se nezadržitelně blíží. Občas mi přijde, že je toho prostě moc, ale všichni to zvládli, tak proč ne já? Toť otázka. Pravdou je, že nevím jestli chci aby tohle pololetí skončilo, protože, pak to bude znamenat ani ne tři měsíce do maturity.

Každopádně, i přes svou lenost, jsem pro vás připravila další kapitolu Strážců, přesně jak jsem slíbila. Docela dost jsem se nasmála, když jsem si po sobě tuhle kapitolu o Vánocích četla. Místy jsem tam napsala takové bláboly a chvílemi dokonce uvažovala o svém zdravém rozumu. Jen doufám, že se vám další kapitola bude líbit a podobných blbostí, jako jsou větve stromů, už jsem se vyvarovala a snad nezklamu Eranielovy obdivovatele. Přeju vám příjemné čtení.



Seděla jsem na trávě vedle Patricka a čekala na poslední zkoušku. Problémem bylo, že jsme tu zatím seděli sami. Nikde nikdo Patrick vypadal neuvěřitelně nervózně. Člověk by si skoro myslel, že on je tu ten, který skládá zkoušku. Jeho nervozita se začínala přenášet na mě. Zavlnil se vzduch a před námi se zjevil menší muž s nakrátko střiženými vlasy. Jeho bystré hnědé oči se zmateně rozhlížely po okolí. V okamžiku, kdy nás zahlídl, se mu rozjasnil obličej.
"Slečna Follow." Usmál se a jistým krokem přišel k nám.
"Ano." Řekla jsem a zvedla se.
"Těší mě, že vás poznávám. Jsem Lors". Došel ke mně a podal mi ruku. Stiskla jsem mu ji.
"Mě taky."
"Čekáte dlouho." Konstatoval. "Pojďte se mnou." Vyzval nás. Všimla jsme si, že má u pasu připnutou dýku. Přemýšlela jsem, jestli všichni Strážci mají svoje zbraně vždy při sobě. Po chvíli jsme došli k vysokému stromu. Se svými rozložitými větvemi se hravě tyčil nad ostatními. Poslední zkoušející se k nám otočil.
"Začneme se základními dovednostmi." Promluvil a posadil se pod strom. Přisedla jsem si a on ze záhybů pláště vytáhl jablko. "Uvidíme, zda umíš nechat předměty levitovat." Položil jablko na zem. Natáhla jsem k němu ruku. Soustředila jsem se jen na něj a pomalu ho zvedla do výše očí a pak i o něco výš. Najednou ale něco začalo jablko tlačit dolů. Moje oči se střetly s Lorsovým pohledem. Mrkl na mě a jablko kleslo o dalších pár centimetrů. Bojovala jsem s jeho mocí hodnou chvíli, ale pak se jablko zastavilo a stoupalo vzhůru.
"Dobře." Poznamenal. "Dokážeš věci zneviditelnit? " Otázal se a jeho ruka ukázala na jablko. Uchopila jsem ho ze vzduchu a položila ho na zem. Snad se to povede. Pozorně jsem ho sledovala a urputně jsem se snažila představit si, jak postupně zmizí. Zmizelo.
"Správně. Zajímalo by mě, jestli by slečna Follow dokázala zneviditelnit i osobu." Řekl a podíval se na Patricka, který nevypadal zrovna nadšeně.
"Zvládneš to?" Otázal se mě a zněl nejistě.
"Myslím, že jo." Odpověděla jsem, ale jistá jsem si rozhodně nebyla. Když jsem viděla jeho výraz, skoro jsem měla chuť to ani nezkusit. Problém byl, že jsem si to nemohla moc dovolit. Odhodlaně jsem se otočila jeho směrem. Sledovala jsem ho. Snažila jsem si v mysli vyvolat obraz toho, jak postupně mizí. V mých představách to vypadalo, jako když se snažíte barvou něco přemalovat, skrýt. Jenže zdaleka to nevypadalo tak, jak bych chtěla. Patrick byl stále celý vidět.
"Zvládnete to?" Ptal se Lors, ale skoro jsem ho neslyšela. Soustředila jsem se pouze na Patricka. Po chvíli začaly mizet jeho ruce a poté i nohy, dokud nezmizel celý. Usmála jsem se. Tohle se mi povedlo. Učitel souhlasně kýval.
"Zajímavé." Přiznal. "Teď by se mohl znova ukázat, co říkáte?" Otázal se. Soustředila jsem svou mysl na obraz Patricka, ze kterého déšť, jako by smýval barvu. Když se znova objevil, v duchu jsem zajásala. "To není špatné, slečno." Řekl učitel. "Mám pro vás poslední úkol a možná i těžký." Promluvil. "Můžete sebou vzít svůj doprovod." Ukázal na Patricka. "Za podmínky, že vám nebude nijak pomáhat, pokud to nebude nezbytně nutné." Patrick kývl na srozuměnou.
"Tak tedy, vaším úkolem bude navštívit tři světy a z každého přinést jednu věc." Tak tohle není dobrý, pomyslela jsem si, ale kývla jsem. "Prvním světem bude Aridien, druhým Miar a posledním Ilir."
"Dobrá, ale co mám přesně přinést." Zeptala jsem se. Usmál se.
"Z Aridienu přineseš list ze stromu s rudými listy a tmavou kůrou, z Miaru prach z vílích křídel a z Iliru diamant od trpaslíků." Vysvětlil. "Rozumíš všemu?" Zeptal se nakonec.
"Ano, navštívím tři světy a přinesu zpět tři věci. Bez pomoci průvodce." Řekla jsem. Lors pokýval hlavou.
"Správně. Měla byste, co nejdříve vyrazit. Nejlepší to bude od hlavní brány a slečno, sejdeme se tady." Poznamenal, ještě než jsem se zvedla a s Patrickem jsem se vydali splnit poslední úkol.
"Jsi dobrá." Usmál se na mě Patrick.
"Děkuji." Raději jsem popošla. Nechtěla jsem teď zrovna čelit tomu jeho miluju tě.
"Je to těžký úkol." Poznamenal cestou.
"To by měl. Pokud to jsou zkoušky." Poznamenala jsem ironicky.
"Mohl bych ti pomoct." Ozval se po chvíli s návrhem.
"To asi není to, co po tobě chce." Řekla jsem mu.
"Koho to zajímá!" Byl naštvaný a to se mi nelíbilo. Hlavně jsem netušila proč. Bála jsem se, že by mohl něco provést a přestávalo se mi to líbit.
"Uklidni se." Poradila jsem mu.
"Jess, snad si nemyslíš, že to můžeš zvládnout?" Zeptal se vážně. Otočila jsem se na něj s překvapeným výrazem. To myslel vážně?
"Proč bych neměla?" Otázala jsem se. Přemýšlela jsem, jak to myslel. Myslel si snad, že to nezvládnu. Překvapilo mě, že by mi nevěřil.
"Viděla jsi snad někdy vílu?" Dotazoval se. "Nebo trpaslíka." To už jsme stáli naproti sobě. "Trpaslíci jsou nedůvěřiví, a komu nevěří nejvíc, jsou strážci." Začínal na mě křičet.
"Vím, že jsou to těžký úkoly Patricku, ale nemůžu čekat, že zkoušky budou lehké." Odsekla jsem mu.
"Jess." Natáhl ke mě ruku.
"Chápu, že mi nevěříš, ale příště si to nech pro sebe." Odsekla jsem mu a pokračovala dál. Patrick mě rychle doběhl.
"Nemyslel jsem to zle, jen mám strach." Snažil se mě uklidnit.
"Na tom nesejde." Poznamenala jsem. Dál jsme šli Ilirskými zahradami a přírodou a já znovu obdivovala krásné keře s různobarevnými květy zářícími ve slunečním světle. Všimla jsem si, že některé rostliny jsem viděla i u nás, ale vypadaly trochu jinak, tu jinačí tvar listů, tu úplně jiná barva květů, či plodů. Ilir byl opravdu krásným místem. Zastavila jsem a zvedla hlavu. Sledovala jsem oblohu a měla pocit, že mi dodává sílu. Najednou kolem zavířil vzduch a vítr mi jemně fouknul do tváře. Bylo to jako pohlazení a mě se najednou vybavila mamka.
"Mám tě ráda, mami." Pronesla šťastně holčička, zatímco jí její matka česala vlasy. Obě je měly krásně černé a dlouhé.
"Měla bys vědět, že já taky nehledě na to, co se stane." Holčička se na svou matku zadívala zmateným pohledem a stoupla si na stoličku, na které ještě před chvílí seděla.
"Líbí se mi." Řekla a usmívala se, když hladila copánky ve vlasech své matky. Její úsměv nezničil ani ženin smutný úsměv..
"Měla bys jít spát." Poznamenala žena a pomalu si stoupla. Holčička rychle zalezla do postele a přikryla se dekou až po bradu. Matka se k ní shýbla a políbila ji do vlasů. "Dobrou noc." Pošeptala své dceři láskyplně.
"Dobrou, mami." Odpověděla jí holčička na okraji spánku. Když žena odcházela, zašeptala tiché sbohem.
"Prober se." Zaslechla jsem hlas a otevřela oči, i když jsem nevěděla o tom, že bych je zavřela.
"Co se děje?" Zeptala jsem se nevšímajíc si jeho ustaraného pohledu.
"Jsi už hodnou chvíli mimo. Bál jsem se o tebe." Řekl.
"Jsem v pohodě. Můžeme jít?" Zeptala jsem se a vykročila k hranici. Neměl by se o mě tolik bát, pomyslela jsem si.
"Jsme tu." Poznamenal Patrick. Zastavili jsme se. Každý svět někde končil a tomu místu se říkalo hranice. Když se člověk díval skrz, bylo to jako dívat se skrz vodopád. Bylo to nádherné. Napadlo mě, co by se asi stalo kdybych se toho dotkla.
Najednou okolo nás bylo hrobové ticho. Uvědomila jsem si, že Patrick čeká, co udělám. Snažila jsem se si vzpomenout, jak se dostat do jiného světa. S Jeffreym jsme to teoreticky probírali, ale prakticky to bylo horší. Jeff mě nikdy nepustil do jiných světů. Bál se toho.
Natahuji ruku do vzduchu a črtám do malé X. Myslím na svět, který jsem nikdy neviděla. Snažím se si ho představit. Vidím, jak se kříž roztahuje do tvaru obdélníku. Portál nepatrně září. Cítím z něj sálající magii. Dívám se po Patrickovi. Kývá na mě. Zhluboka se nadechuji než vcházím dovnitř.
Ze všech stran do mě tlačí vzduch a obklopuje mě jasně bílá záře, která po chvíli mizí a nahrazuje ji příjemné přítmí lesa.
Patrick se kolem ostražitě rozhlížel, zatímco já jsem pozorovala na mohutné stromy sahající tak vysoko, že jsem nebyla schopna dohlédnout na vrchol.
"Tak jdeme hledat." Vyzvala jsem Patricka. Lesem jsme šli jen za tichého šustotu listí. Všude okolo jsem viděla vysoké stromy, ale ani jeden nevyhovoval požadavkům zkoušejícího. Trvalo jen chvíli, než jsme vyšli z hustého porostu na širokou cestu. Popravdě jsem si nebyla jistá, jestli to cesta je, spíš to vypadalo, jako by se tomu stromy vyhýbaly.
"Cesta." Zajásala jsem a rychle vyběhla z lesa. Cesta se táhla lesem do neznáma oběma stranami, takže nebyl vidět její konec ani začátek. "Myslíš, že je to bezpečné?" Ptala jsem se Patricka.
"Nejsem si jistý." Odpověděl mi a váhavě vešel na cestu za mnou, zatímco se ostražitě rozhlížel.
"Riskneme to." Rozhodla jsem a přejela pohledem cestu. Lepší to bude doprava, pomyslela jsem si. Snad. Patrick mě po chvíli tiše následoval. To, že mlčel, mě znervózňovalo, snad mlčel, protože se mnou souhlasil. Doufala jsem, že jdu správným směrem. Asi bych tím neměla strávit moc času. Po cestě jsem se rozhlížela okolo a musela obdivovat zdejší krajinu. Stromy tu byly tolik odlišné od těch u nás. Tady byly vysoké s tak rozložitými větvemi, že u některých stromů nebylo poznat, kde jeden začíná a druhý končí. Zastavila jsem se. Měla jsem pocit, že jsem v koruně stromu něco zahlédla.
"Patricku." Křikla jsem na něj, když jsem zjistila, že jde po cestě vesele dál beze mě. Otočil se.
"Děje se něco?" Zeptal se. V odpovědi jsem ukázala na strom. Přešel ke mně a podíval se směrem, kterým jsem ukazovala.
"Elfové." Řekl nezúčastněně.
"Nikdy jsem elfa neviděla." Poznamenala jsem.
"Nevím, jestli je o co stát, ale o tom by ti spíš než já pověděl André." Řekl a pomalu se vracel na cestu.
"Proč zrovna André?" Zeptala jsem se nepříliš chytře, což mi došlo, až po vyslovení otázky. "On je strážcem tady?"
Patrick se usmál. "Proč se ptáš, když to víš."
"Nedošlo mi to." Přiznala jsem a naposledy pohlédla do koruny stromu.
Mrkla jsem. Vážně jsem viděla elfa? Otočila jsem se Patrickovým směrem, ale jeho rozesmátý obličej mě přiměl, abych mlčela.
"Jdeme?" Zeptala jsem se.
"Jasně." Přitakal Patrick. Vyrazili jsme po cestě a já nemohla přestat myslet na ten strom. Jak jen ho mám najít, mohla bych tu chodit celý den. To si nemůžu dovolit. Snad by mi pomohlo vylézt na strom a rozhlédnout se. Jenže, co kdybych vlezla někomu do domu. Uslyšeli jsme hlasitý řev, div jsem nenadskočila. Zastavila jsem se.
"Patricku." Začala jsem zděšeně, ale přerušil mě.
"Drak a pěkně rozzuřený. Pojď." Řekl, chytil mě za ruku a táhl mě do lesa. "Bezpečnější bude, když půjdeme tudy." Podotkl a čekal, zatímco já jsem vyrazila přímo doprostřed lesního porostu. Doufala jsem, že aspoň přibližně jdu podle cesty, i když na tom asi nezáleželo. Stejně jsem netušila, kde jsem a všechny cesty vedou do Říma ne?
"Jessico." Ozval se po chvíli chůze Patrick.
"Jo."
"Omlouvám se za to předtím." Řekl kajícně.
"Chápu, že mi nevěříš." Přiznala jsem.
"To není pravda. Jako tvůj průvodce bych měl, a když už ne jako průvodce, tak jako přítel." Řekl a jeho úsměv byl pryč.
"Je to v pohodě." Řekla jsem mu a usmála se nebo jsem se o to aspoň snažila. "Myslím, že na to máš právo nevěřit mi. Chápu to. Sama si moc nevěřím." Řekla jsem a dál šla lesem. Všimla jsem si, že v dáli mezi stromy začíná prosvítat světlo. Usmála jsem se. Tohle by mělo být mnohem lepší, pokud nepůjdeme v jednom kuse lesem. Přírodu jsem měla ráda, ale stromy mi občas naháněly strach. Bylo na nich něco tajemného a děsivého. Připadalo mi jako by skrývaly tajemství, o kterých neměli lidé ani ponětí a jejich listy zpívaly tiché písně. Andrému to tu určitě chybělo draci, elfové i nádherné lesy s vysokými stromy. Musel to tu milovat, což mě přivedlo k otázce, proč je v našem světě. Co tam dělá? Pomáhá mému otci. Zvládal to do teď, tak proč teď musel přijít k André i Jeffrey. Jeffreyho jsem chápala, měl mě učit. Chtěli, abych zvládla zkoušky, nebo to možná bylo přítomností hned tří mocných démonů. Najednou mě napadlo, co asi dělá Eraniel? Snad nedělá žádné hlouposti, zadoufala jsem.
Stromy začínaly řídnout a já mezi nimi zahlédla trávu a oblohu, nebyly tam stromy. Rozběhla jsem se a snažila se nezakopnout o žádný z kořenů. Vběhla jsem na louku, ale hned se zarazila. Louka nebyla nijak velká, ale za to se na ní mohl rozvalovat drak. Viděla jsem, že vedle něj pochodoval elf. Zahlédl nás a zostražitěl. Kdyby to šlo, skoro bych si myslela, že je zvědavý, ale má strach. Na jeho tváři ovšem byl nečitelný výraz, tvář jako vytesaná z kamene. Patrick stál za mnou, ale netušila jsem, jestli mi, až dojde na boj, pomůže. Nevěděla jsem, co od něj čekat a to mi moc nepomáhalo. Rozpačitě jsem sledovala elfa a snažila se nemyslet na draka, zvedl hlavu a nevzrušeně nás pozoroval. Sálala z něj síla. Patrick si stoupl vedle mě.
"Strážci." Odtušil elf. Vyrazila jsem na louku, sice jsem na ni neviděla přes draka, ale říkala jsem si, že by mohla být velká. Patrick mě chytil za ruku
"Stůj." Zastavil mě. "Můžeme projít?" Zavolal na elfa.
"Toť otázka." Poznamenal, ale stále stál na místě. "Co tu chcete?" Zeptal se a já si až teď uvědomila, že jeho výraz není zrovna dvakrát přívětivý.
"Aleisi." Ozval se hlas v koruně stromu a po chvíli se na zemi vedle draka objevila vysoká elfka s dlouhými blond vlasy. "Strážci." Kývla na nás s úsměvem. Zůstal jsem na ni jen zaražená zírat. Zasmála se.
"Zase mučíš nevinné." Usmála se na Aleise.
"Chtěli jsme jen projít." Poznamenala jsem. Elfka se po mě ohlédla. "Chceš projít do Elidenu?" Otázala se a její oči zrcadlily obavy a zmatek. To se mi moc nelíbilo.
"Nevěděli jsme, kde přesně jsme." Ozval se Patrick.
"Stále žádáte o povolení." Poznamenal ironicky Aleis. Podívala jsem se na Patricka, nejdříve mi jen nerozhodně oplácel pohled, ale pak kývl.
"Ano." Odpověděla jsem elfům. Bála jsem se, že budeme muset jinam. Stáli jsme v tichu na louce, nikdo se nehýbal. Ticho je pro tenhle svět asi přirozené, pomyslela jsem si.
"Můžete jít." Pronesla nakonec elfka hlasitě. Aleis se na ni jen obezřetně podíval.
"Liseni, jsi si tím jistá?" Zeptal se tiše.
"Strážci nám neublíží a už vůbec ne ti u zkoušek." Odpověděla mu s klidem stojaté vody. Radši jsem nepřemýšlela, jak přišla na ty zkoušky. Aleis jí věnoval jeden zamračený pohled a pak přešel na okraj louky. Ustoupila jsem o krok dozadu, když se drak začal zvedat a protahovat si nohy. Poté se nepatrně pohnul směrem ke kraji lesa. Vzniklou mezerou jsem zahlédla louku táhnoucí se neznámo kam. Zatím jsem neviděla žádné město, ale usoudila jsem, že to nebude daleko. Za neustálých pohledů od obou elfů i draka jsme se vydali po louce dál. Mezi mnou a Patrickem panovalo neustálé protivné ticho. Vždycky pořád o něčem mluvil, ale teď? Mlčel jako zařezaný. V jednu chvíli jsem se na něj podívala a zjistila, že nad něčím usilovně přemýšlí.
"Nezakopni." Poznamenala jsem jeho směrem a otočila se ke krásám přírody. Líbilo se mi tady, kdyby tu nebyly ty všudypřítomné lesy, které mě znervózňovaly.
"Byl jsi tu už někdy?" Zeptala jsem se Patricka zvědavě. Zajímalo by mě, jestli jsou některé zkoušky podobné.
"Jen jednou, není tu nic zajímavého." Prohlásil znuděně.
"Vůbec?" Dožadovala jsem se další odpovědi.
"Přiznávám, že se mi líbí ty lesy všude okolo a draci mají taky něco do sebe." Usmála jsem se.
* * *
Stál na skále a upíral pohled k městu, rozvalujícímu se v údolí. Jeho oči byly temné jako noc.
"Moc přemýšlíš, bratře, ale o čem?" Ozval se za ním zvědavý hlas jeho bratra.
"Proč myslíš, že bych ti to měl říct?" Odsekl jsem mu a kouzlo samoty bylo pryč.
"Víš, že Kirial bude v pořádku jedině v případě, že se vrátíš zpátky." Poznamenal. Otočil jsem se na něj.
"Proč to říkáš?" Zeptal jsem se ho naštvaně. Nic o tom neví. Podíval se na mě s jistým respektem.
"Je to pravda. Myslím si, že jsem tam měl zůstat, jenže pak by tě tu neměl kdo hlídat." Promlouval spíš sám k sobě než, že by to říkal mě.
"Není to moje chyba, to si uvědom a tebe tu nepotřebuju. Navíc se tě nikdo neprosil, abys mi tu dělal chůvu." Křikl jsem na něj. Neměl žádné právo mi něco vyčítat. On sám odtamtud utekl. Nevědomky jsem se v myšlenkách vracel k domovu. Nutilo mě to přemýšlet, jak se to místo asi změnilo od mého odchodu. Nebyl jsem tam dlouhých dvanáct let, i když to nebyla tak docela pravda. Naposledy to bylo ve sdíleném snu s jednou malou strážkyní. Doteď nemám ponětí, jak se do mého snu dostala. Vešel jsem dovnitř a řádně za sebou třískl dveřmi. Došel jsem do kuchyně a cestou si všiml Orenova vševědoucího, ale přitom ostražitého pohledu. Otevřel jsem si plechovku coly a opřel se o linku. Díval jsem se z okna a sledoval, jak si vítr pohrává s korunami stromů, tak nespoutaný živel. Ozvaly se váhavé kroky a po chvíli do kuchyně nakoukla Orenova hlava.
"Doufám, že tě neruším." Optal se.
"Jako vždycky." Utrousil jsem ironicky a na jeden zátah dopil colu.
"Mluvil jsi s ním o domově." Konstatoval, zatímco jsem sahal po další plechovce.
"Překvapivě." Poznamenal jsem a napil se. "Předpokládám, že máš stejný názor jako on."
"Pravdou je, že jsi tam měl zůstat." Podotkl a nepřestával mě sledovat.
"Proč jsi tam nezůstal ty?" Zeptal jsem se ho na oplátku. Všichni mi vyčítají, že jsem měl zůstat, když sami udělali přímý opak toho, co mi otloukali o hlavu.
"Byl jsi pryč dlouho. Všichni jsme měli strach a navíc někdo jako ty má zodpovědnost" Podíval jsem se na něj překvapeně. To je mi teda novinka.
"Strach? O mě?" Švihl jsem po něm otázkou. Neústupně mi vracel pohled.
"Ano." Přiznal s trochou neochoty, asi mu nebylo po chuti přiznat, že se o mě bál.
"Doufám, že jen vy dva se řídíte strachem o svého bratra." Poznamenal jsem a otočil se k oknu. Díval jsem se do hlubin lesa, mezi jehož větvemi prosvítaly pruhy světla. Opravdu jsem chtěl, aby to byly jen oni dva. Problémem ovšem zůstávalo, že jsem si nebyl jistý. O opaku ovšem svědčil nejen útok na Jessicu, ale i to, že jsem nedávno zahlédl nižšího démona. Pár jich tu se mnou bylo, ale tenhle ke mně určitě nepatřil a myslím, že ani k jednomu z těch dvou chytráků.
"Taky v to doufám." Pronesl tiše můj bratr. "Dovedeš si představit ten chaos?" Zeptal se trochu váhavě. Zadíval jsem se na něj. Jeho obličej byl plný melancholie a smutku. Takového jsem ho neznal a ani jedno mi k němu nesedělo. Je pravdou, že on z nás byl nejvíce podobný naší matce. Nerad bojoval. Jeho povaha byla spíš klidná a přemýšlivá. Otec ho za to často odsuzoval a matka se ho zastávala. Takové věci byly na denním pořádku. To bylo, před válkou, kterou otec ani náš starší bratr nepřežil. Před válkou, kterou sami rozpoutali. Dalo by se říct, že je to temnou krví, která nám koluje žilami, ale nebývalo to vždycky takové. V časech, které nemám šanci pamatovat jsme byli lidé, úplně obyčejní lidé. Jaké to asi bylo?
"Bohužel, Orene, dovedu." Opravdu jsem si to dokázal představit, ale tušil jsem, že moje představy jsou daleko od reality.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 24. january 2014 at 20:51 | React

JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉS
MILUJI TĚ!!!!
měla jsi slyšet ten zvuk co jsem vypískla, když jsme uviděla novou kapitolu!!!!!

2 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 24. january 2014 at 21:26 | React

ehm co? jakš takš ještě přelouskám Jess  aPatrika, ale Eraniel co?
Bud jsem proměškala nějakou kapitolu, osobu nebo proč totálně netuším kdo s kým mluví a o čem? :-?

3 Leana Kailien Leana Kailien | 25. january 2014 at 13:18 | React

[1]: Tak nadšenou reakci jsem snad ani nečekala. :-D
Teď jsem trochu zmatená. :-? Snad jsem na nějakou kapitolu v tom povídkovém zmatku nezapomněla. :-(

4 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 25. january 2014 at 19:32 | React

Já jsem zn´matená z úryvku toho s Eranielem, strašně se v tom ztrácím, ale totálně, jak sjem byla nadšená tak nevím nic, zhola nic...

5 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 19. february 2014 at 21:30 | React

Já chci další díl!

6 Leana Kailien Leana Kailien | 20. february 2014 at 14:59 | React

[5]: Je mi to jasný, ale teď toho moc nebude, protože teď nestíhám skoro ani školu, natož psát. Ale jestli udělám maturu, tak sem určitě nová kapitola příbude.

7 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 1. march 2014 at 20:37 | React

:D v tom případě budu držet palce ;)
z čeho maturuješ?

8 Leana Kailien Leana Kailien | 2. march 2014 at 19:01 | React

[7]: To by mě vážně potěšilo. Z češtiny, angličtiny, ekonomiky a účetnictví plus praktická.

9 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 3. march 2014 at 21:54 | React

[8]: HMMM, zní to jako nejdeší název nějakýho svalu(který je mimochodem zároven i nejmenší v lidském tělaa  je myslím někde v uchu). Problém je, že tady s epod dlouhý pojmem nebude schovávat maličkost, co? :)
Držím palce i pěsti, necht to zvládneš

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.