XIX. Bratře, bratříčku

7. july 2013 at 9:51 | Leana Kailien |  Strážci světů
Vítejte u nové kapitoly strážců. Nadšení?
Tohle jsem odkládala už hodně dlouho a většina z vás si asi myslí, že ten nadpis je vtip. Vím já a moje lenost přepisovat to do počítače. Většinu věcí píšu ve škole, nebo doma, ale na papíry a pak jsem líná to přepisovat. Přepisování je popravdě můj velký nepřítel. I když nejsem ve škole a chybí mi poznámky, tak je jen okopíruju protože jsem neschopná je přepsat. Myslela jsem, že bych to mohla zvládnout o prázdninách, ale pak mi došlo, že musím načíst knížky k maturitě. Pořád mi jich ještě dost zbývá, vlastmě ještě něco kolem 14.
Na blogu je nová kapitola hlavně díky pobídce od Myšlady de Pendragon a korektuře od Delly. Oběma patří velké poděkování. Užijte si kapitolu a v celém článku najdete shrnutí poslední kapitoly (hodně stručné)
PS: Myšlady de Pendragon jsem ráda, že si na tuhle povídku nezapomněla.


Předchozí kapitola
Jessicu čekají zkoušky, aby se mohla stát strážkyní. Ocitá se v Iliru, sídle Strážců. Zde zjišťuje, že i její kamarád Patrick je Strážcem a je jejím doprovodem po čas zkoušek. Jess úspěšně absolvuje první zkoušku, ale je překvapena přístupem některých strážců. Co je důvodem?


Zmateně jsem na něj zírala a nebyla schopná vůbec ničeho. Absolutně jsem nechápala, co to povídá. Naše mlčení se prohlubovalo a Patrickův výraz se stával smutnějším.
"Patricku, jak to myslíš?" Zeptala jsem se a hypnotizovala jsem ho pohledem.
"Myslel jsem, že by ti to mohlo dojít." Poznamenal. "Víš, tvoje matka byla mocná strážkyně z velmi starého rodu. Jenže si vzala muže, který nebyl strážcem. Nerad to říkám, ale dost lidí to považuje za nevhodné." Pokračoval.
"To je ulítlý." Vykřikla jsem naštvaně.
"Jenže bohužel pro tebe je to tak. Myslel jsem, že ti to dojde." Přiznal a jeho oči mě opatrně pozorovaly.
"Kašlu na to." Poznamenala jsem. Měla jsem takovou chuť do něčeho praštit a zmizet pryč.
"Jess?" Zeptal se Patrick a opatrně ke mně přešel.
"Vysvětli mi jednu věc." Promluvila jsem k němu. " Proč u všech bohů, přede mnou všechno tají. Nic mi neřeknou, ani můj otec." Sklesle jsem se posadila na zem.
"Nemůže to být hrozné." Poznamenal Patrick a sklonil se ke mně.
"Myslíš? Hádám, že ty jsi strážce a víš o tom od mala." Pozorovala jsem zem a přemýšlela, jak moc by to bylo jiné, kdy by mi to řekli.
"Jestli myslíš bůhví, jaká to není výhra, tak ti povím, že není." Poznamenal naštvaně a zvedl se.
"Nemyslela jsem to zle." Promluvila jsem k němu a zvedla se.
"Nevíš o životě strážce vůbec nic." Poznamenal naštvaně, když jsem se mu podívala do očí, byl v nich vztek, který se měnil v uvědomění.
"Jak myslíš." Poznamenala jsem a pokračovala v cestě.
"Jess." Zavolal na mě. Ignorovala jsem ho. Měl pravdu, ale nebyla to má vina.
"Kde bude další zkouška?" Přerušila jsem jeho určitě děsně důležitou větu.
"Zastav na chvíli." Ozval se a chytil mě za ruku. V té rychlosti to se mnou trhlo přímo na jeho hruď, o kterou jsem se zastavila. "Omlouvám se." Promluvil ke a v jeho obličeji se zračil smutek. "Nemyslel jsem to tak."
"Myslel, ale měl jsi pravdu." Přiznala jsem a sklopila hlavu, ale Patrick mě za ni uchopil a já se dívala do jeho upřímných očí.
"Tvoje matka byla skvělá strážkyně a já věřím, že ty taky." Přiznal a díval se mi přitom do očí. Byly tak krásně zelené. Objala jsem ho.
"Narodila jsem se strážkyní, ale nejsem si v tom jistá." Svěřila jsem se mu s hlavou opřenou o jeho hruď a rukama okolo jeho pasu.
"Nikdo nebyl, Jessico, věř mi. Ani já, tvůj otec, tvoje matka nebo Jeffrey." Přiznal a já cítila jeho uklidňující objetí. Začni myslet, přikázala jsem si.
"Patty." Ozvala jsem se po chvíli.
"Co, Jess?" Zeptal se a odtáhl se ode mě, aby mi viděl do obličeje.
"Neměla bych mít další zkoušku?" Zeptala jsem se a viděla, jak se spokojený výraz mění na smutný.
"Máš pravdu." Přiznal a chtěl mě pustit, nedovolila jsem mu to.
"Děkuju." Pronesla jsem a políbila ho krátce na ústa. Všimla jsem si jeho zmateného výrazu a usmála se. "Tak kam?" Hodila jsem po něm otázku, která ho očividně minula.
"Zpátky do paláce." Pronesl stále ještě mimo. Rozesmála jsem se.
"Koukám, že ti je nějak do smíchu." Poznamenal a pomalým krokem se vydal k paláci.
"Ani ne." Ozvala jsem se a následovala ho po chodníku a znovu musela obdivovat, jak krásné tohle místo je. Všude bylo tolik krásných rostlin a všechno se tu neúmyslně doplňovalo a pasovalo to k sobě. "Proč jsi mi to nikdy neřekl?" Zeptala jsem se Patricka. Ohlédl se po mně.
"To není dobrá otázka." Řekl. "Navíc, Jess, věřila bys mi?" Otázal se. Zamyslela jsem se. Odpověď nebyla nijak těžká.
"Máš pravdu, nevěřila." Přiznala jsem. Usmál se.
"Tak vidíš."
"Ví to můj táta nebo Jeff?" Otázala jsem se ho.
"Jeff by měl, ne? Je to učitel." Mezitím jsme došli k paláci, u jehož dveří stál Kasenius.
"Zdravím." Pronesla jsem s úsměvem a on mi ho oplatil.
"Jessico, Patrine." Řekl, když otevíral velké dveře. Věnovala jsem mu poslední úsměv a prošla dveřmi, za mnou šel Patrick. Když jsme stáli v hale a zavřeli se za námi dveře, rozesmála jsem se. Patrick na mě jen zůstal zírat.
"Jess? Jsi v pořádku, že jo?"
Snažila jsem se nesmát, když jsem mu odpovídala. "Jsem v pohodě, Patricku."
"To jsem si všiml." Přestala jsem se smát.
"Tak kam teď?" Zeptala jsem se ho. Vydal se k jedné z chodeb. Následovala jsem ho a raději se na nic neptala. Po chvíli zastavil před dveřmi, které byly krásně ozdobeny jako asi všechno v tomto paláci. Patrick mi je otevřel a já pohlédla do poměrně velké síně. Uprostřed stál muž, jehož vlasy zářili ve světle dopadajícím sem oknem. Když zvedl hlavu, zůstala jsem zírat s otevřenou pusou.
"Vítej." Ozval se jeho hlas a já se na něj zmateně podívala. "Jmenuji se Simon.
"Jess." Drcnul do mě.
"Děkuji." Dostala jsem ze sebe a přešla pár kroků k němu. Vypadal přesně jako on.
"Hádám, že vypadám, jako bratr." Poznamenal, když jsem se na něj stále dívala. "Jeffrey." To jméno mě probralo.
"To bude asi ono." Usmála jsem se. "Omlouvám se." Sklonila jsem hlavu.
"Chápu to. Je to součást života, když je tvoje dvojče někdo jako Jeffrey. Nemáš ani ponětí, jak často se mi to stává." Na jeho tváři se objevil smutný výraz.
"To si dovedu živě představit." Pohlédla jsem mu do očí. "Co mě čeká?" Otázala jsem se. Nebavilo mě čekat a atmosféra tomu moc nepomáhala. Usmál se.
"Tvoje zkoušky rozhodně nebudou lehké. Jednu už máš za sebou. Úspěšně?" Zeptal se.
"Nevím, jestli úspěšně, ale zvládla jsem ji." Odpověděla jsem mu. Moje první zkouška kdovíjaký úspěch nebyl. Hlavní bylo, že jsem jí prošla a teď, pokud se nemýlím, mě čekaly zbraně. Nebylo to moc těžké to uhodnout, už podle toho jak byly kolem měkkého polštáře vyskládány různé druhy mečů, dýk a i dva luky.
"Hlavní je, že zkoušky uděláš a budeš dobrým strážcem." Poznamenal. "Teď přejdeme ke zbraním." Ukázal k výbavě na zemi. "S čím začneme?" Zeptal se. Přešla jsem k zbraním na zemi a chvíli si je prohlížela. Nebyla jsem si jistá, kterou si vybrat. Byla jsem si jistá, že na řadu přijde každá z nich. Po delším přemýšlení jsem vzala do ruky dvě dýky. Přišlo mi to prozatím jako nejlepší možnost.
"Není to špatná volba." Poznamenal. Otočila jsem se na něj a čekala. Simon mávl rukou a nedaleko se objevil menší terč. "Dokážeš ho zasáhnout?" Zeptal se s úsměvem a uhnul stranou. Pevněji jsem uchopila dýku a mrštila jí proti terči. Zabodla se pár centimetrů od středu.
"Dobře." Zvedla jsem ruku a dýka přistála zpátky v mé ruce. Všimla jsem si Simonova úsměvu, když znovu mávl rukou a terč se posunul o kousek dál. Chvíli jsem se soustředila a dýky skončila jen kousek od středu.
"Bratr se asi činil." Poznamenal obdivně.
"Nebo je přirozený talent." Poznamenal Patrick spokojeně. Simon se rozesmál a tentokrát terč posunul skoro na druhý konec místnosti. Povzdechla jsem si. Tak to už bude těžší, pomyslela jsem si. Pevně jsem v ruce sevřela dýku a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na dýku a terč v dálce. Otevřela jsem oči. Najednou mi terč nepřipadal tak daleko. Vrhla jsem dýkou směrem k terči a světe div se, skončila opravdu blízko středu. Překvapeně jsem zalapala po dechu. Vypadalo to jako by ten Jeffův dril byl k něčemu dobrý. Otočila jsem se na Simona a všimla si, jak mě obdivně sleduje. Necítila jsem se dobře, když se na mě, stejně jako když se na mě díval jeho bratr. Měla jsem pocit, že jejich pohled dokáže vidět hluboko do lidské duše. Čekala jsem.
"Jaká zbraň bude tvou další?" Zeptal se a já se znovu vydala ke zbraním. Věděla jsem, že s mečem se nebudu cítit moc jistě, tak jsem uchopila luk a do druhé ruky jsem si vzala šíp. Jak jsem tak držela luk v ruce, uvědomila jsem si, jak je krásně zdobený. Ornamenty se táhly po celé jeho délce. Tak umně vyvedené detaily jsem tam rozhodně nečekala, o to víc se mi to líbilo.
"Ten je tvůj?" Zeptala jsem se Simona. Ten se na mě zvláštně podíval.
"Vlastně mé matky." Na chvíli jsem zaslechla Patrickův smích. Mělo mi dojít, že z takového luku by muž jen tak nestřílel.
"Co teď?" Zněla moje další otázka. Doufám, že nenastane možnost jablka na něčí hlavě. Škoda, že tu není Jeffrey. V odpověď zvedl ruku a ve vzduchu se zjevily koule stvořené z magie různých barev. Rozhodně to vypadalo líp než jablka.
"Je to jen magie, Jess." Ozval se Simon. "Dokážeš je trefit?" Otázal se a přešel k Patrickovi, který se stále opíral o dveře. Viděla jsem, že není zrovna nadšený ze společnosti. Otočila jsem se zpátky k cílům. Založila jsem si šíp a namířila na první z nich. Zamířila jsem a trefila tu věc. Rozletěla se na kousky. Jak já jsem ráda, že to nejsou jablka, pomyslela jsem si a vypustila další šíp. Neminula jsem se, ale když jsem po třetí chtěla zamířit, začaly se ty magické věci pohybovat. To se mi vůbec nelíbilo. Mířila jsem na jednu z nich. Podařilo se mi ji sice jen škrábnout, ale vybuchla. V duchu jsem zajásala. Ještě mi dvě zbývaly. Znovu jsem si založila šíp a namířila jsem ho na jeden z mých zbývajících cílů. Sledovala jsem lukem jeho pohyb. Vystřelila jsem do výbuchu zeleného světla. Další je pryč. Zbýval poslední, který se hýbal zatraceně rychle. Měla jsem takové tušení, že ten jen tak nezasáhnu. Moje podezření se potvrdilo, když jsem o velký kus minula. Soustředila jsem se a snažila se lukem sledovat pohyb magické věci. V jednu chvíli se mi dařilo přesně kopírovat její pohyby. Vystřelila jsem. Záblesk modrých kousků magie poletujících ve vzduchu, mi dodával energii do dalších věcí, co mě dneska ještě čekají.
"Jess." Otočila jsem se na něj. "Myslím, že můžeš jít a považovat tuhle zkoušku za splněnou." Poznamenal a přešel ke svým zbraním. Stál nad nimi, jako by mě pobízel, abych tu jen tak nestála. Vydala jsem se k Patrickovi, který mi otevřel dveře. Vyšla jsem na chodbu a zírala na stěnu naproti, dokud mi Patrick nemávl rukou před obličejem.
"Vnímáš mě?" Zeptal se a opatrně mě pozoroval. V jeho pohledu byla starost.
"Jsem v pořádku." Usmála jsem se na něj. Byla jsem mimo, protože jsem nemohla uvěřit, že mi zbývá už jen poslední zkouška a zatím jsem úspěšná. Pomalým krokem jsem se vracela zpátky do hlavní haly. Patrick stále šel vedle mě, a když jsem zastavila, otočila jsem se na něj. "Co teď?" Zeptala jsem se.
"Další zkouška, ale před tou si musíš odpočinout." Poznamenal. "Pojď za mnou." Vedl mě chodbou na opačnou stranu a já ho tiše následovala. Tohle bylo tak krásné místo, ty stěny, lampy a okna. Na každém kroku tu bylo něco, co člověka překvapilo. Připadala jsem si jako v nebi. Když jsem se s tím svěřila Patrickovi, rozesmál se.
"Co je na tom vtipného?" Dotazovala jsem se dotčeně.
"Víš, jako křesťané mají své nebe a peklo, Strážci mají Ilir a Dier. Není to doslova to samé jako peklo a nebe. Dalo by se říct, že Ilir je nebem strážců a Dier je jeho pravým opakem." Vysvětloval.
"Co mi můžeš říct o Dieru?" Zeptala jsem se ho. Jeff mi o něm moc nevyprávěl. Spíš jsem měla pocit, že mi říkal spíš věci, které bych měla vědět ke zkouškám.
Zvláštně se na mě podíval, ale dal se do vysvětlování. " Dier je, jak už jsem řekl, pravým opakem božské krásy Iliru. Do Dieru se jen tak nedostaneš a když se tam dostaneš, není cesty ven. Dier je temný, ale přesto se říká, že i svým způsobem krásný. Popravdě nikdo moc neví, jak to tam vypadá. Hlavní, co bys měla vědět, je, že jsou tam vězení pro zajatce a nejen pro ně."
"Pro co ještě?" Ptala jsem se, i když jsem to tušila. Asi se tomu neříká peklo pro nic za nic.
"Strážce, zběhy, křivopřísežníky, jde o to, jak tomu chceš říkat." Odpověděl, čímž potvrdil moje domněnky. "Rozhodně to není pěkné místo, Jess." Poznamenal a zastavil se. Než jsem se stihla zeptat, co se děje, otevřel, položil ruku na obrovské dveře, které se s cvaknutím otevřely. Zahlédla jsem obrovskou místnost s dlouhými stoly uvnitř. Vešla jsem za Patrickem dovnitř. Všimla jsem si, že kolem některých stolů posedávají lidé. Když se dveře zavřely, někteří se otočily naším směrem, ale většina nám nevěnovala pozornost. Na konci místnosti jsem uviděla vyvýšený stupeň, na kterém stál stůl o něco kratší než všechny ostatní. Velkými okny sem pronikalo sluneční světlo a já následovala Patricka k jednomu ze stolů, u kterého seděla vysoká žena s blond vlasy svázanými do vysokého culíku. Když jsme si sedly, pohlédla na nás a na tváři se jí objevil úsměv.
"Patricku." Pozdravila ho.
"Ahoj teto." Usmál se. "Co ty tady?"
"To víš, potřebuju oddych po návštěvě Irlienu. Trpaslíci jsou tak tvrdohlaví." Povzdechla si. "Koho to tu máš ty?" Zeptala se a zvědavě mě sledovala.
"To je Jessica." Představil mě.
"Těší mě." Mrkla na mě. "Jsem Lacey."
"Mě taky."
"Followová, že ano?" Zeptala se.
"Ano. Znala jste mojí matku?" Zeptala jsem se, protože očividně tu moje matka byla jedna z těch známějších strážců.
"Ne, tvého otce. Chodila jsem s ním do školy." Poznamenala. "Máš zkoušky?"
"Už jen poslední." Přiznala jsem. Vypadala opravdu mile.
"Tak to přeju hodně zdaru. Kde máš průvodce?" Otázala se a přitom se ohlédla směrem ke dveřím.
"Já jsem tady." Ozval se Patrick. Smála jsem se, dokud se na mě Patrick nepodíval jedním ze svých uražených pohledů. Uklidnila jsem se a všimla si, že na náš Lacey zírá.
"Tak to je zajímavé." Poznamenala.
"Promiň, ale co je podle tebe zajímavé?" Zeptal se Patrick.
"Nic, Paty." Odpověděla mu a zvedla se. "Budu muset jít. Jessico, hodně zdaru u poslední zkoušky a pozdravuj otce."
"Co myslíš, že tím myslela?" Otázal se zamyšleně.
"Myslím, že nic důležitého. Nebylo by něco k jídlu, mám docela hlad." Otočila jsem se na Patricka.
"Polož ruce na stůl a pomysli na to." Poradil mi a v jeho hlase zazníval vztek.
"Mluvím vážně." Sledovala jsem ho.
"Já vím, já taky." Ozval se a položil ruce na stůl. Před ním se objevil talíř s dvěma kousky chleba a miskou polívky, společně s tím i sklenice vody. Patrick to posunul ke mně.
"Děkuju." Usmála jsem se, ale on jen kývl.
"Nepřemýšlej o tom pořád." Ozvala jsem se po chvíli. Přestal klepat prsty o stůl.
"Co?" Očividně o tom přemýšlel až moc usilovně. "Říkala jsi něco?"
"Jen že o tom moc přemýšlíš." Poznamenala jsem.
"Ona nikdy nic neříká jen tak." Řekl.
"Nikdo neříká nic jen tak, ale ty o tom přemýšlíš." Poznamenala jsem a dál se soustředila na polívku. Byla výborná, trochu ostřejší. Když jsem dojedla, cítila jsem se líp a při síle.
"Můžeme jít?" Zeptala jsem se Patricka.
"Jsi připravená?" Otázal se a pozoroval mě.
"Jasně." Odpověděla jsem mu a zvedla se. Odcházela jsem ze síně a přemýšlela, co mě čeká dál.
Vysoký kamenný trůn stál na vyvýšeném stupni dlouhé haly. Ne každý, kdo vešel do této síně, z ní odcházel v celý a živý. Nebyl tu nikdo, kdo by obdivoval její krásu, už ne. Ti, co milovali tuto pro to, jakou byla a jakou je, odešly, nebo už nebyli mezi živými. To, co jí vládlo, nemělo rádo okázalost této síně, ale nemělo na vybranou.
Na trůně seděla vysoká dívka s vlasy tmavšími než noc, které jí splývaly po zádech do ohromující délky. Její obličej byl tvrdý a i přesto krásný.
"Je čas." Pronesla na hlas k ztichlé síni a z jejích koutů se ozvalo spokojené mručení.
 

2 people judged this article.

Comments

1 Delly Delly | Web | 9. july 2013 at 21:32 | React

Jak už jsem ti psala do mailu, kapitola je vážně povedená :-) Jsem ráda, že se ke Strážcům vracíš. Docela mi ta povídka chyběla :-) Takže se samozřejmě těším na další kapitoly :-)
Což mi připomnělo, že jsem ti zapomněla poslat tu další 8-O Ještě ji najít a bude to skvělý :-D Ne, brzy ti ji pošlu, pokud ti to nevadí, že je to později :-)

2 Leana Kailien Leana Kailien | 10. july 2013 at 17:29 | React

[1]: To jsi psala a já ti za ten kompliment ještě nepoděkovala :-( , takže dodatečně děkuji moc. :-D Věřila bys, že mě taky chybělo to psát? Jsem ráda, že se těšíš, což znamená, že já bych měla psát. :D
Mě to nevadí, pokud ti nevadí, že budu otravovat nejenom se Strážci. :-P

3 Delly Delly | Web | 11. july 2013 at 10:54 | React

[2]: Samozřejmě nemáš zač ;-)  :-D Jasně že mi to nevadí, klidně otravuj :-D Já si zase ráda něco přečtu :-) :-D

4 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 15. september 2013 at 21:59 | React

nechybí tam kousek?
jinak, moc povedené
chci další!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
a chci tam toho--Eraniel?? prostě toho černovláska co nabaluje Jess!!!!!!
prosíííííím

5 Leana Kailien Leana Kailien | 20. september 2013 at 15:48 | React

[4]: A kruci, toho jsem si vůbec nevšimla. :-x Co nejdřív to doplním.
Povedené? To jsem ráda a další se pokusím přidat až budu mít trochu času. Co si budeme povídat ve čtvrťáku je toho prostě moc.
Neboj se ten tam bude ;-) .

6 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 2. october 2013 at 20:40 | React

[5]: Moc moc super, děsně se na něj těším. :)
Mám ho fakt ráda :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.