Prolog

3. september 2012 at 16:19 | Leana Kailien |  Moc živlů
Tak jedna z povídek, kterou vám už hodně dlouho slibuju. Já vím moje sliby. Každopádně je září a s tím přichází i škola. Musím se přiznat, že letos máme šílený rozvrh a pár nových předmětů i učitelů od kterých nevím, co mám čekat. Celkově třetí ročník bude opravdu zajímavý. Musím říct, že jsme na francouzštinu dostali stejnou učitelku jako jsme měli v prváku. Sbohem zábavo a dvojko na vysvědčení. Zase se budu muset začít učit francouzsky.
Přejdu zpátky k povídce. Jednou tu k ní byla taková kratší básnička a po básniččce, když je ten nový školní rok i prolog. Pro zajímavost hlavní postavy Moci živlů jsou reálné osoby. Tak si užijte prolog a já doufám, že se vám bude líbit.
Leana Kailien




Na krajinu se pomalu snášela tma: Přinášela sebou chlad a zimu. V tomto období nic překvapivého. V korunách stromů bylo ještě slyšet zpěv ptáků. Jejich zpěv utichl, jakmile zaslechli kroky dvou dívek.
Kráčela krajinou bok po boku. Jejich cílem byl malý domek na nedalekém kopci. Vypadal opuštěně, až na jediné okno, ve kterém se svítilo. Obě byly oblečeny do tmavého oblečení, které splývalo s přicházející tmou.
Po chvíli došly před bránu vedoucí na rozlehlou zahradu. Jedna z nich položila ruku na bránu, na chvíli se zeleně zablesklo a brána se s tichým skřípotem otevřela. Bez zaváhání pokračovaly v cestě, jako by tam brána nikdy nebyla. Nakonec stanuly přede dveřmi a jedna z nich na ně zaklepala. Ani se nenadály a dveře se pootevřely, za nimi se vykoukl malý skřítek.
"Jaké je heslo?" Zeptal se, jistý si jejich nevědomostí.
Znáš heslo?" Šeptla ta vyšší své společnici a snažila se ignorovat skřítkův vítězoslavný výraz.
"Antera." Pronesla hlasitě. Skřítkův úsměv ztuhnul.
"Pojďte dál." Vyzval je zklamaně a otevřel dveře, aby mohly vejít. "Už na vás čeká." Poznamenal skřítek směrem k dívkám. Vešli do malé haly, ze které vedly úzké schody do patra a několik dveří. Prošli jedněmi z nich a vkročily do obýváku. Chvíli trvalo, než jejich oči přivykli světlu. Zamířili ke křeslu, ve kterém seděl tmavovlasý mladík.
"Zdravím. Nečekal jsem vás tak pozdě." Přivítal je a věnoval jim zamyšlený úsměv.
"Další vraždy. Policie si s tím neumí poradit. Vypadají, jako by se utopili." Informovala ho první z nich.
"Jedno se jí musí nechat. Umí zakrýt stopy." Poznamenala druhá. Oba se na ní překvapeně podívaly. "No co?" Bránila se.
"Aspoň že tak." Podpořil jí. "Je třeba jí zastavit."
"O to se pokoušíme už nějakou dobu."
"Zatím bez výsledku."
"Copak proti ní máme šanci?"
"Vždy je možnost. Jste dvě."
" Proti temné magii." Zdůraznila.
"Máte schopnosti, které by ji mohli společně porazit."
"Slyším prvně." Poznamenala dívka sarkasticky. "Zítra po ní půjdeme, ale začínám jí mít opravdu dost. Byl to těžký týden."
"Určitě. Rád jsem vás znovu viděl. Mějte se." Loučila se s nimi. Jedna z nich se ještě ve dveřích otočila
"Bylo by možné, aby našla Nicole?" Zeptala se.
"Myslím, že ne."
"To je dobře." Poznamenala a odešla. Muž si zničeně prohrábl své dlouhé tmavé vlasy a zadíval se do tmy za oknem. Takhle mu to vyhovovalo, i když poslední dobou pochyboval. Když se před lety uzavřel před světem, věřil, že tím něčemu pomůže. Nikdo nemohl tušit, co se stane.
"Tinire." Zavolal na skřítka, který se před ním zhmotnil. "Máme ještě tu fotku?" Otázal se ho a usadil se do křesla.
"Jistě pane." Odpověděl a jeho pohled naznačoval, že si přál říci opak.
"Mohl bys mi ji přinést?" Zeptal se a napil se ze sklenky s průzračnou tekutinou. Nečekal dlouho, když se skřítek zjevil s žádaným předmětem v ruce.
"Tady." Podal jí svému pánovi a zmizel. Muž pohlédl na fotku s rámečkem ze tmavého dřeva. Byla na ní mladá dívka opírající se o strom a usmívala se do objektivu. Obličej měla orámovaný tmavě hnědými vlasy, na přívětivosti mu dodávaly šedé oči. Pokaždé, když se na ni díval, ho napadala jediná věta.
"Proč jsi to udělala?"
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.