XVIII. Zkoušky strážcovství

5. august 2012 at 9:36 | Leana Kailien |  Strážci světů
Zdravím všechny, po třech měsících opět se Strážci. Povedlo se mi na dovolené kapitolu dopsat nejen ke Strážcům, ale i k Poslední z rodu a pracuje se i na Prokletých. Všimla jsem si, že letos mám mezi těmi kapitolami tří měsíční pauzy. Tři měsíce je dlouhá doba a k mé smůle se to projevuje v kapitolách. Tak si užijte novou kapitolu a pro příště se pokusím napsat jí dřív. Nakonec věnování Myšlady de Pendragon, Delly a všem, kteří Strážce i přes ty dlouhé odmlky čtou.
Leana Kailien



Když mlha zmizela, nahradilo ji prudké světlo. Přivřela jsem oči a mžourala do světla. Během chvilky zmizelo a já zjistila, že stojím na nádvoří před nádherným palácem. Zalapala jsem po dechu, když jsem poznala palác z mých snů. Jeffrey se po mě překvapeně podíval.
"Děje se něco?" Zeptal se a podezíravě na mě koukal.
"Nic." Odpověděla jsem a vydala se k paláci. "Kde to jsme?" Vyzvídala jsem, když mě došel.
"Uvidíš." Usmál se a pokračoval v cestě.
"Hádám, že tohle je daleko od domova, co?"
"Ani bych neřekl." Tak si to nech pomyslela jsem si a rozhlížela se okolo sebe. Bylo to jiné než v mém snu. Teď tu bylo více světla, víc květin a celkově to tu nepůsobilo tak opuštěně. Vystoupali jsme po schodech a ocitli se před velkými dubovými vraty, před kterými stál vysoký muž. Na tváři měl přísný výraz a byl oblečen do jakési uniformy. Když uviděl Jeffreyho, usmál se.
"Efrione rád tě vidím."
"Já tebe taky." Oplatil mu Jeff a já zmateně přemýšlela, proč ho tak oslovil. Nedostala jsem čas nad tím přemýšlet, protože si mě ten muž všiml.
"Zdravím." Pozdravila jsem ho a on se na mě se zájmem podíval.
"Zdravím." Odpověděl. "Pokud se nemýlím dcera Litiel, že?" Otázal se a otočil se po Jeffovi. Nechápala jsem, o čem to mluví, moje matka se jmenovala Lily.
"Nemýlíš." Přiznal Jeff. "Je jí neuvěřitelně podobná." Dodal ještě.
"Svou matku rozhodně nezapře." Dodal směrem k Jeffovi, který se otočil a oba na mě pohlédli, s jistým zájmem. Poté se Jeff vydal ke dveřím a já ho nejistě následovala.
"Ještě něco." Zastavil nás hlas onoho muže. "Jak se jmenuješ?" Natočila jsem k němu hlavu.
"Jessica." Odpověděla jsem a dál mu nevěnovala pozornost. Vešla jsem do prostorné haly a najednou jsem nevěděla, kam se dřív podívat. Podél haly držely krásně zdobený strop nádherné sloupy pokryté lesklou mozaikou v jasných barvách. Všechno jasně odráželo světlo, až to vypadalo, jako by vše svítilo. Zaklonila jsem hlavu a sledovala výjevy vyobrazené na stropě haly.
"Co to je?" Otázala jsem se Jeffa, který stál nezaujatě opodál.
"Vznik sedmi světů a jejich stvořitele. I když podle mě se to dalo zobrazit lépe." Zasmála jsem se. To byl celý Jeff neustále podrážděný.
"Půjdeme?" Otázal se dotčeně.
"Jistě." Vyrazili jsme halou ke schodům na jejím konci. Palác vypadal zevnitř honosněji než zvenku. Každý sebemenší detail byl vypracován k takové dokonalosti, až z toho oči přecházely. V životě jsem neviděla nic tak krásného. Jak jsme pomalu stoupali po schodech, zeptala jsem se Jeffreyho. "Kdo byl ten muž u dveří?"
"Myslíš Kasenia?"
"Nejspíš." Přitakala jsem.
"Strážce Ilirského paláce. Jeden z nejmocnějších lidí, žádný démon ani hrozba přes něj neprojde."
"Takže jsme v Iliru." Konstatovala jsem a dál jsme pokračovali mlčky. Nakonec jsme se ocitli v patře, kde bylo všechno tolik odlišné. Zatímco schodiště bylo spíše světlé, tato se svými stěnami obkládanými modrými kameny byla jejím krásným kontrastem. Všimla jsem si podobných luceren, jaké se nacházely i na schodišti. Neměly žádný plamen a svítily nazelenalým světlem, i přesto nepůsobily v modré chodbě rušivě.
Jeffrey zaklepal na jedny z dveří, na kterých jsem si všimla vyrytého znaku. Něco mi připomínal, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho už viděla. Zpoza dveří se ozvalo dále a my vešli dovnitř. První, co mě na místnosti upoutalo, byly všudypřítomné hromady knih, které se kupily na stole, židlích i policích. Některé byly odrbané a bylo na nich znát stáří, jiné měly krásně zdobené vazby. Za stolem, který stál hned naproti dveřím, seděl rozložitý muž. Jeffrey se nepatrně uklonil.
"Učitel." Pousmál se muž za stolem a kývl Jeffovi na pozdrav. "Koho to máš dnes s sebou?" Otázal se a podíval se na mě.
"Dcera Litiel, pane." Odpověděl a já přemýšlela, jestli on byl ten, který mohl za smrt mé matky.
"Tebe jsem očekával už od návštěvy tvé matky. Jak se jmenuješ?" Zeptal se a upíral na mě zelené oči.
"Jessica." Odpověděla jsem a oplácela mu pohled.
"To jméno ti po dnešku nezůstane." Poznamenal. "Myslím, že víš, proč jsi tu." Jen jsem kývla. "Počkáme na tvého průvodce, který ti vše vysvětlí a provede tě zkouškou." Dodal a pohodlněji se usadil. Po chvíli ticha se ozvalo zaklepání na dveře a po vyzvání muže za stolem, vešel dovnitř. Vytřeštila jsem oči. To mě šálil zrak? Nemohlo to být možné, nebo ano? Dívala jsem se do očí Patrickovi, který vypadal o něco méně překvapeně. I jeho výraz svědčil o tom, že tady čekal někoho jiného. Pak se nuceně usmál a nepatrně se uklonil muži za stolem. Pozorovala jsem ho, ale on si toho nevšímal.
"Víš, co máš dělat." Pokynul mu muž za stolem, čímž ukončil setkání. Jeffrey se po mě podíval, pak ke mně došel a objal mě. Jen jsem překvapeně zamrkala.
"Hodně štěstí." Pošeptal mi a pak odešel z místnosti, následován Patrickem, za kterým jsem vyšla ven já. Stál na chodbě a čekal na mě, zatímco Jeff zmizel. Sledovala jsem ho a všimla si, že sklopil pohled.
"Pojď za mnou." Vyzval mě a vykročil ke schodům. Vydala jsem se za ním a mlčela. Doufala jsem, že mi to vysvětlí. Po chvíli promluvil "Takže jsi strážkyně?" Začal zvědavě, ale nevěnoval mi jediný pohled.
"Vypadá to, že ano. Co ty?" Otočila jsem otázku.
"Já?"
"Strážce?"
"Ano." Pousmála jsem se. Sešli jsme do haly, odtud vyšli ven a zastavili se pod schody. Otočil se a podíval se na mě. "Tohle jsem teda nikdy nečekal." Poznamenal.
"Ani já." Usmála jsem se.
"Ale přejdeme ke zkoušce. Skládá se ze tří částí, přičemž každá část se dělí na dvě další. První je zkouška znalosti světů, jejich historie a strážců celkově, dále pak magických dovedností a nakonec jak jsi schopná se zbraní. První zkouška proběhne v knihovně." Ukázal kamsi do rozlehlých zahrad.
"To mě budeš zkoušet ty?" Zeptala jsem se.
"Ne." Usmál se. "Já ti dělám pouze průvodce. Budou tě zkoušet tři Učitelé, ale není se čeho bát." Jeho úsměv mě aspoň na chvíli uklidnil.
"Takže do knihovny?" Zeptala jsem se a on jen kývl a zamířil po chodníku do zahrad. Pomalu jsem šla a skoro se bála, že někde vyskočí Eraniel. Byla to cesta, po které jsem šla ve svém snu. Zamyšleně jsem kráčela dál po chodníku a nebyla bych se zastavila, kdybych si nevšimla ticha. Otočila jsem se a všimla si, že Patrick stojí. Sledovala jsem jeho pohled. Díval se směrem k nádherné světlé budově, kterou obklopovaly mohutné stromy, a po jejích zdech se plazil břečťan. Netušila jsem, proč zastavil, ale teď už šel přímo k té budově. Čím blíž jsme byli, tím krásnější byly zahrady okolo nás. Budova, o které jsem odhadovala, že je to knihovna. Z venku vypadala opravdu velkolepě a před jejími tmavými dveřmi stál strážce, který se obou zeptal na jména a poté nás vpustil dovnitř. Vešli do úzké chodby, která končila dveřmi zdobenými různými ornamenty a mezi nimi byl i ten, který jsem viděla u toho muže.
"Patricku?" Oslovila jsem ho a můj hlas zněl tiše.
"Ano?" Podíval se ne mě.
"Co je to za symbol?" Zeptala jsem se a ukázala na dveře.
"Ty to nevíš?" Zastavil se a zmateně se na mě díval.
"Asi ne." Zamračeně jsem ho sledovala a vyčkávala na odpověď. Jen mi připadalo, že nevím něco důležitého.
"Překvapuješ mě. Docela se divím, že ti to nikdo neřekl. Narodila ses strážkyní, ale přesto to nevíš. Je to symbol všeho, co představuje být strážcem. Je to náš znak, znamení že ochraňujeme světy." Můj zamračený výraz přešel do dotčeného. Jak je možné, že mi to nikdo neřekl? To nebylo dobré znamení, pokud jsem nevěděla takovou samozřejmou věc. Podle Patrickova výrazu jsem poznala, že i on si to uvědomuje.
"To není dobré." Poznamenala jsem a pokračovala dál ke dveřím, před kterými jsem se zastavila. Patrick na ně prstem načrtl X, které nazelenale zazářilo, a dveře se otevřely. Bez zaváhání vešel dovnitř a já ho o něco pomaleji následovala. Dveře se za námi potichu zavřely. Stáli jsme uprostřed rozlehlé místnosti, z které vybíhaly paprskovité chodby mezi regály, které obsahovaly neskutečné množství knih. V životě jsem jich tolik neviděla, natož na jednom místě. Bylo to ohromující. Zvedla jsem hlavu a můj pohled spočinul na obrovské skleněné kupoli, kterou tvořila nádherná duhová mozaika. Nedokázala jsem rozpoznat, co na ní je, ale bylo to nádherné. Uprostřed obdivování knihovny jsem si všimla, že mě Patrick pozoruje. Na jeho tváři zářil krásný úsměv. Sklopila jsem pohled a hypnotizovala podlahu.
"Co ta zkouška?" Ozvala jsem se a zvedla pohled. Stál blíž, než jsem čekala. Naše obličeje byly tak blízko.
"Máš krásné oči." Poznamenal. Dívala jsem se mu do očí. Začal se ke mně sklánět.
"Patricku, ta zkouška." Poznamenala jsem trochu rázněji. Zatvářil se zmučeně, ale během chvíle to zamaskoval. Ne že by se mu to přede mnou nějak mistrovsky povedlo.
"Jistě." Promluvil a jeho hlas nezněl tak jistě, jak chtěl. "Takže právě se nacházíš ve Velké Ilirské knihovně." Pronesl slavnostně a vydal se do jedné z uliček. Následovala jsem ho a po chvíli jsem spatřila kousek místa ve tvaru kruhu, kde nebyly police s knihami jen kulatý stůl z tmavého dřeva. Okolo něj se nacházely křesla s na první pohled pohodlným čalouněním. Na jednom z nich seděl vysoký muž skloněný nad tlustou knihou a nepřítomně listoval stránkami. Když jsme s Patrickem došli ke stolu, zvedl hlavu. Nebyl starý, jak jsem čekala, ale měl dlouhé světlé vlasy a pronikavý pohled toho, kdo hodně zažil. V obličeji měl nevyzpytatelný výraz. Kývl nám na pozdrav a znovu se sklonil ke knize. Patrick se usadil naproti němu do křesla a já si vybrala křeslo vedle něj. Jeho oči se na okamžik zvedly, pak zavřel knihu a posunul ji stranou. Pomalu se mě zmocňovala nervozita a já si až teď uvědomila, že na tom závisí vše. Ani jsem nechtěla vědět, co by se stalo, kdybych to nezvládla. Uklidni se, přikázala jsem si. Podívala jsem se na muže naproti mně.
"Jsem Oseim." Představil se a čekal. Jeho pohled se na mě neúprosně upíral.
"Jessica." Ozvala jsem se potichu.
"Vím, tvá matka pocházela z mocného rodu." Poznamenal. "Předpokládám, že víš, v čem spočívá tvá zkouška zde. Pokud zodpovíš mé otázky správně, můžeš postoupit k další části. Něco nejasného?"
"Myslím, že nic." Odpověděla jsem a pokusila se ignorovat fakt, že nezmínil možnost selhání.
"Dobrá tedy." Mávl rukou a kniha zmizela, za to se objevila jiná přímo přede mnou. Než jsem se stačila podivit nad tím, že přede mnou právě přistála kniha, začaly se její stránky otáčet. Když to skončilo, dívala jsem se na stránku někde uprostřed knihy hustě pokrytou písmeny. Nechápavě jsem se podívala na Oseima, ale ten mi jen pokynul ke knize.
"Přečti otázku první." Přikázal mi a já se poslušně zadívala do knihy. Snažila jsem se zaostřit na drobná písmenka. Moc mi nepomohlo, když jsem zjistila, že to jsou jakési znaky. Znaky, které ovšem překvapivě dávaly smysl.
"První otázka." Předčítala jsem na hlas. "Jmenuj bohy a jejich světy." Dočetla jsem a musela jsem zapřemýšlet. Jeffrey mi o tom jednou vyprávěl při jedné z našich hodin, ale nebyla jsem si jistá, jestli si vzpomenu na všechny "Norel, stvořitel Norielu. Diar, stvořitel Iliru a Rielu. Miar, stvořitel Mairu. Arian, stvořitel Aridienu. Irlin, stvořitel Irlienu a Kir, ten co stvořil Kirial." Pronesla jsem hlasitě.
"Zaprvé správně." Poznamenal. "Otázka druhá?"
Znovu jsem se zadívala do knihy. "Jmenuj jednu z důležitých bitev, a kde se odehrávala." Můj hlas už nezněl vůbec jistě. Historii jsme se nikdy moc nevěnovaly. Tohle mě stálo hodně času a já věděla, že Oseim se na mě dívá opovržlivě. Pak mi to najednou blesklo hlavou. Paleot.
"Bitva o Paleot, která se odehrála U Paleotu v Irlienu." Odpověděla jsem konečně a doufala, že správně.
"Považujete tuto bitvu za důležitou?" Ozval se a bylo vidět, že zvažuje mou odpověď.
"Byly to pro nás velké ztráty."
"Myslím, že obzvláště pro vaši rodinu." Poznamenal. "Zadruhé dobře." Cítila jsem, jak mi pod stolem Patrick stiskl ruku. Otočila jsem se na něj. Na jeho tváři se rýsoval krásný úsměv a já najednou cítila, že to bude v pohodě. Oplatila jsem mu úsměv a otočila se zpět na Oseima. "Zbývají ti poslední dvě otázky." Pronesl hlasitě. "Ode mě." Najednou byla moje ruka jako ve svěráku. Drbla jsem do Patricka, aby toho nechal. Povolil sevření, ale nepouštěl mě.
"Jistě."
"Třetí otázka je, jestli znáš své postavení mezi strážci." Zůstala jsem na něj jen zírat. Tak tohle jsem vůbec netušila. Měla bych to vědět, jenže mi to nikdy nikdo neřekl. Jestli moje máma byla mocná, tak asi nějaké vyšší, ale v tomhle ohledu jsem byla nevzdělaná.
"Zatím nemám žádné postavení, nesložila jsem zkoušky." Poznamenala jsem a doufala, že to bude bráno jako odpověď.
"Strážcem je člověk od narození, ale uznávám, že máš pravdu." Přiznal a jeho výraz naznačoval opak. Asi jsem na něj moc nezapůsobila, pomyslela jsem si a čekala na poslední otázku. Díval se na mě s výrazem, který vyjadřoval pohrdání. Nechápala jsem, jak mohl bez jediného slova někoho nenávidět. Upřeně se mi podíval do očí, tiše a pak pronesl poslední otázku.
"Proč se zrodily Strážci?" Otázal se a jeho oči mě pozorně sledovaly. Tohle jsem věděla a doufala, že pro Oseima to bude správná odpověď.
"Kvůli hrozbě, kterou znamenal Kirial pro ostatní světy i jejich obyvatele." Odpověděla jsem a z jeho pohledu mi došlo, že to rozhodně stačit nebude.
"Myslíš, že se bohové rozhodli stvořit Strážce jen kvůli hrozbě lidu z Kirialu?"
"Kirial není obývaný lidmi." Poznamenala jsem, což byla pitomost, jen jsem ucítila prudký stisk Patrickových prsů na své ruce. Blbost.
"Nyní možná ne, ale bývalo to místo tak klidné, jako váš svět..." Nestačil domluvit.
"...než jim Kir zatemnil mysl. Slyšela jsem." Neodpustila jsem si.
"Popravdě to tak není, ale bohužel odpověď nebyla špatná. Tuhle zkoušku jsi splnila, ale není to konec." Výhružky? Pomyslela jsem si, že ten chlap je šílený. Najednou zmizela velká kniha přede mnou a jeho se znovu objevila. Vzal knížku a znovu se do ní začetl. Zvedli jsme se a pomalu odcházely z knihovny. Když jsme se ocitli na slunečním svitu před knihovnou. Otočila jsem se na Patricka.
"Co to mělo znamenat? Vysvětli mi, čím jsem ho naštvala, protože já si to nevybavuju." Patrick sklopil pohled.
"Tím, že existuješ, Jess. Většině Strážců se tvoje zkoušky nebudou líbit." Odpověděl a smutně se na mě podíval. "Je mi to líto, Jess."
"Ale proč?" Zeptala jsem se stále nechápajíc, o co tu běží.
"Kvůli tvému tátovi Jess." Podíval se mi do očí a já v nich četla i stopy pohrdání. Co to má znamenat?
 

1 person judged this article.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 6. august 2012 at 10:16 | React

Zajímavé. Těším se zase na Eraniela! MMt Patrik je ten její spolužák, co ji má rád? Trošku se ztrácím, jak jsem to dlouho nečetla....:-)

2 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 6. august 2012 at 15:48 | React

[1]: To mě těší. Jo Patrick to je přesně on. Já vím ty pauzy jsou šílené, ale snažím se.

3 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 6. august 2012 at 17:58 | React

PS: Asi tě nepotěším, ale mám takový pocit, že Eraniel se ještě chvíli neobjeví.

4 Delly Delly | Web | 7. august 2012 at 23:07 | React

Jak už jsem ti psala, tahle kapitola je skvělá :-) I když přiznávám, že si budu muset Strážce zase přečíst :D I když já mám taky příšerný pauzy u povídek. Nedávno jsem zase začala psát Love and dance a úplně jsem se v tom ze začátku ztrácela, jak jsem sama zapomněla, co jsem tam psala :D

5 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 8. august 2012 at 14:53 | React

[4]: Děkuji, děkuji. :-) Jo tak tohle znám.  Každopádně se budu snažit. ;-)  :D

6 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 4. september 2012 at 13:31 | React

[3]: Jako co? Jak že se neobjeví? Nemůžeš napsat kapitolu, co on dělal to odpoledne, kdy Jasica skládala zkoušky? Třeba se zatulal do parku a nějaký hezký boj se strážci? Prosím!!! :-)

7 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 4. september 2012 at 19:02 | React

[6]: Je mi to fakt líto, ale podle mě od něj Jess potřebuje oddech a já ostatně taky. Nevím, jak moc tě to potěší, ale mohl by tam být André a jedno malé překvapení.

8 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 5. september 2012 at 20:18 | React

[7]: Drahá má Leano, ty mě potěším vždycky novýma Strážcema bez ohledu na to, kdo tam je. Je to skvělá povídka a mně se děsně líbí. Je taková....prostě jiná než příběhy, u kterých jsem sice přečetla jen velmi málo na posouzení, ale i z toho mála se mi nelíbily. Nemáš tak šajnu, jak dlouzí budou Strážci? Jak dlouho se můžu těšit? :-D

9 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 5. september 2012 at 21:13 | React

[8]: Myšlady moc moc ti děkuju, ani nevíš jak moc jsi mě potěšila. :-) Jsem dojatá, že se ti to tak líbí. :-)
Popravdě ještě počítám s maximálně deseti kapitolama a po menší pauze bych se mohla pustit do příběhu o Lilian. ;-) Takže myslím, že se ještě nějaký čas můžeš těšit na nové kapitoly. :-)

10 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 11. september 2012 at 16:24 | React

[9]: Ó, dobře! To si dám líbit!! Na SS se děěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěsněěěěěěěěěěěěěěěěě těším! Moc a moc se mi líbí. :D  :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.