Kapitola první

9. june 2012 at 14:11 | Leana Kailien |  Prokletí
Jsem zpět a přináším vám první kapitolu k jedné z mých zapomenutých povídek. V září se tu k ní objevil prolog. Trvalo to dlouho, ale hlavně na naléhání mých kamarádek jsem se do ní pustila. Zjistila jsem, že se mi píše nečekaně dobře. Tak snad se vám to bude líbit. Užijte si jí.
Leana Kailien


Oknem do třídy proudil do třídy chladný vzduch, ale ani to nepomáhalo. Byl předposlední den školy. Všichni si povídali, nebo se sluchátky v uších poslouchaly různorodou hudbu. Jen Avery byla ponořená do knihy ležící před ní.
Na chvíli zvedla oči od knihy a podívala se na displej mobilu ležícího na lavici. Ani to nemusela dělat. Zazvonilo. Uklidila věci do kabelky a vyšla ze školy. Bylo horko. Nesnáším horko, pomyslela si a zamířila domů. Bydlela na okraji města v malém domě jen s rodiči. Neměla žádné sourozence, ale byla s tím spokojená. Její táta Aron byl známý právník a matka byla doma. Neustále něco přesunovala a uklízela. Občas jí to lezlo na nervy, ale nic s tím nezmohla.
Po dlouhé cestě rozpáleným městem konečně došla domů. Vylovila z kabelky klíče, odemkla si dveře a vešla dovnitř. Všude bylo podivné ticho a klid.
"Mami?" Zavolala do nitra domu. Nikdo se neozýval, asi šla nakoupit. Došla do pokoje a odložila si tašku ke stolu. Vyndala z ní knížku a znovu se do ní začetla. Když jí dočetla, byla už tma a za oknem viděla temný okraj lesa, který se táhl nedaleko města. Ráda chodila do lesa. Milovala ten stín stromů nad hlavou i dotek mechu na bosých nohou. Neslyšně se zvedla z postele a sešla do kuchyně. Na stole ležel lístek.

Odjeli jsme s otcem na důležitou návštěvu, do zítra budeme zpátky.
Máma
PS: Jídlo máš v lednici.

To je skvělé. Mrkla jsem na nástěnné hodiny. Bylo půl sedmé. Ani si neuvědomila, že nad knihou ležela tak dlouho a má i docela hlad. Otevřela ledničku. Vytáhla talíř s večeří a položila ho na linku. Kuře na kari s těstovinami. Její oblíbené jídlo. Ohřála si ho v mikrovlnce, k tomu si nalila sklenici džusu a vzala si to do obýváku. Sedla si na pohovku a dala se do jídla. Ještě než dojedla, ozval se zvonek. Jen nerada se zvedla a došla ke dveřím. Otevřela je a překvapeně zírala do zelených očí blonďáka stojícího za nimi.
"Dobrý den." Ozval se jeho příjemný hlas.
"Zdravím." Odpověděla mu a nedůvěřivě ho pozorovala.
"Ty jsi Avery?"
"Ano."
"Poslali mě tvoji rodiče. Mám vyřídit, že se to protáhne. Přijedou, až ráno."
"Fajn." Chystala se zavřít dveře, když se znovu ozval jeho hlas.
"Prosili mě, jestli bych tu s tebou nezůstal." Very na něj jen zůstala vyjeveně zírat.
"Cože?" Zeptala se nevěřícně.
"Mám ti to snad zopakovat." Zeptal se s pozdviženým obočím.
"To je dobrý." Když si všimla jeho pohledu směřujícího za její záda do chodby. Zeptala se ho. "Ještě něco?"
"Smím dál?" Zeptal se a upíral na ní svůj pohled. Jeho oči byly nádherné. Připomínaly svěží trávu a chladivý mech. Odtrhla od něj pohled
"Leda ve snu." Usmála se a přibouchla mu dveře před nosem. To snad není možné, pomyslela si a opřela se o dveře. Nešlo jí do hlavy, jestli se jí to zdálo, nebo to byla pravda. Vrátila se do obýváku dojíst jídlo. Když seděla na pohovce, podívala se oknem na les za ním. Najednou jí všechno připadalo temnější. Usoudila, že moc četla a brzy poté, co si lehla do postele usnula.

Sluneční paprsky pronikající s letní prudkostí oknem jí vzbudily časně ráno. Protáhla se a po zjištění, že je poslední den školy, znovu zapadla do postele. Šáhla na noční stolek po knížce, než si uvědomila, že už jí včera přečetla. Jen nerada se zvedla a s vědomím, že už se dneska nevyspí se, zvedla z postele. Když se oblékala, zaslechla zezdola dveře. Popadla kabelku a pomalu se vydala dolů. V předsíni právě stála mamka a něco vyprávěla někomu, kdo stál za rohem.
"Ahoj mami." Pozdravila a vešla do kuchyně. Na prahu však zůstala stát, z kuchyně se na ni díval ten kluk ze včerejška ještě s jedním mužem.
"Zdravím. Ty jsi Avery že?" Jen kývla hlavou.
"Very to je Thomas Arlington. Pomáhá otci s jedním případem a bude u nás prozatím bydlet." Avery jen nevěřícně sledovala matku, nechápajíc, co to má znamenat. Rozhodně bude líp, když půjdu do školy, pomyslela si.
"Tak já půjdu." Oznámila a vyrazila ven.
"Počkej." Zavolala za ní ještě mamka. "Sam tě tam doveze, že ano." Podívala se po něm.
"Rád." Usmál se a už se hrnul ze dveří k černému autu. "Pokud chce." Optal se, když dorazil k autu. Avery usoudila, že to bude rozhodně lepší než dneska celou tu cestu jít pěšky.
"Fajn." Kývla a nasedla do auta. Celou cestu mezi nimi vládlo ticho, ani jeden neměl chuť začínat rozhovor. Zastavil jí před školou a ještě než vystoupila, ozval se jeho hlas.
"Omlouvám se za včerejšek." Jeho usměv jí přesvědčoval o upřímnosti jeho slov. Jen se usmála.
"Pak budu chtít vysvětlení." Rozešla se ke škole, než uslyšela někoho volat své jméno. Otočila se a zahlédla svou kamarádku, která byla minulý týden nemocná.
"Chloe?" Podivila se a nechala se od ní obejmout.
"Jistě. Chyběla jsem ti?" Otázala se a na tváři jí hrál úsměv.
"Jak jinak." Usmála se Avery a společně vešli do školy. Když usedli do lavice, Chloe začala Avery líčit děj seriálu na který se celý týden dívala. Divoce u toho gestikulovala a Avery měla pocit, že to vypadá opravdu komicky. Na tváři se jí objevil široký úsměv, který přešel do tichého smíchu. Chloe se na svou kamarádku chvíli zmateně dívala, než jí došlo, čemu se směje.
"Avery." Ozvala se dotčeně. "To je vážný, ne vtipný." Což její kamarádku rozesmálo ještě víc.
"No jasně Chloe. Já vím." Řekla Avery, když jí smích přešel. Její kamarádka jí věnovala dotčený pohled a přešla do uraženého mlčení. "No tak Chloe." Snažila se Avery, než si všimla, že se usmívá. "Chloe."
"Jistě Very?" Otázala se a to už se smáli obě. Než se před nimi ozval hlas, který Very rozhodně slyšet nechtěla.
"Ahoj Chloe." Pozdravil jí a já zvedla hlavu. "Very." Kývl jí hlavou na pozdrav a dál si jí nevšímal. "Ráno jsi odešla bez jediného slova." Pronesl naštvaně. To byl celý on, pomyslela si Avery. Arogantní a nevypočitatelný přesný opak své sestry.
"Čau Liame. Jen jsem chvátala nic víc." Odpověděla mu.
"Jasný a proto jsi tu tak brzo." Poznamenal ironicky.
"Jak jinak a co ty tu tak brzo?" Otočila otázku.
"Do toho ti nic není?" Odsekl jí a vznešeně odkráčel. Chloe se za ním nenávistně podívala a pak nasadila neproniknutelný úsměv.
"V pohodě?" Zeptala se jí Very a soucitně jí sledovala. Tohle se stávalo často, když měl špatnou náladu.
"Jsem v pohodě." Kývla a věnovala jí jeden tak umělý úsměv až měla Very chuť mu jít jednu vrazit. Chloe si tohle nezasloužila. Chápala, že se s tím její kamarádka snaží vyrovnat po svém.
Když do třídy vešla jejich profesorka, povzdechla si Chloe. "Už vidím ten její proslov." Poznamenala směrem ke své kamarádce, která se jen pousmála. Jejich profesorka byla svými dlouhými proslovy všeobecně známá. Když domluvila, všichni lidé sedící ve třídě neměli daleko ke spánku. I Chloe s Avery měli co dělat, aby vnímali, co se děje okolo. Začala si nás postupně volat a rozdávala nám papíry s konečnými známkami. Avery tušila, že to nebude nijak závratné. Nedařilo se jí, ať se učila sebevíc. Když si sedala zpátky i s tím osudným papírem, který se tátovi rozhodně líbit nebude, nebyla vůbec překvapená. Její kamarádka na tom nebyla o moc lépe.
"To bude zase doma dusno." Poznamenala Chloe a Avery jen kývla. Když profesorka řekla, že můžou odejít. Třídou se rozlehla úleva a ve vzduchu byla cítit radost z volnosti, kterou jim dávají prázdniny. Avery vyšla se svou kamarádkou ze školy a opřelo se do nich prudké letní slunce. Chloe měla na tváři zasněný výraz.
"Léto." Pronesla a užívala si, jak to znělo, když věděla, že jí čekají dva měsíce volna.
"Co budeš dělat?" Zeptala se jí Avery a sledovala bezmračnou oblohu.
"Užívat si volna? Spát do oběda? Kdo ví. Rozhodně to bude stát za to. Doufám, že se uvidíme." Podívala se Chloe s nadějí na svou kamarádku.
"Jasně." Odpověděla jí Avery, když se uslyšela troubení auta. Rozhlédla se. Na chodníku před školou zahlédla černé auto, ze kterého na ní mával Sam. Co ten tady dělá, pomyslela si Very a snažila se ignorovat zvědavý výraz její kamarádky. Mávla na Sama a otočila se na Chloe. "Myslím, že půjdu. Jinak toho hádám, asi nenechá."
"Kdo to je?"Otázala se Chloe a každé slovo důležitě protáhla.
"Jeden známý." Snažila se jí Very odbýt.
"Známý? Very, nesnaž se mi namluvit, že…" Načala, ale Very jí přerušila.
"Večer ti zavolám." Promluvila k ní, otočila se a vydala se za Samem. Zastavila před autem. Sam se usmál.
"Myslel jsem, že tě svezu."
Avery se pousmála. "To je fajn." Otevřel jí dveře a ona nastoupila. Dnešek asi bude plný vysvětlování, pomyslela si a sledovala krajinu skrz okno auta.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Seléna Seléna | 16. june 2012 at 19:42 | React

moc moc moc se mi to líbí jsem nadšená z té povídky těším se na další kapitolky

2 Leana Kailien Leana Kailien | Web | 16. june 2012 at 21:55 | React

[1]: Tak to mě těší. Snad budou v blízké době, ale nic neslibuju.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.