XV. Rodinné sešlosti

24. december 2011 at 10:31 | Leana Kailien |  Strážci světů
Finally. Jubilejní patnáctá, jako malý dáreček ode mě.
Mimochodem velice zmatená kapitola, ale snad to pochopíte a bude se vám líbit.

Jinak přeju všem Veselé Vánoce, klid a hodně dárků.
Leana Kailien



Cítila jsem se slabě. Stoupl si přede mě a položil mi ruku na rameno. Do těla se mi začínalo vlévat teplo, pak mě pustil. Teplo zmizelo, mě se podlomily nohy a skončila jsem v jeho náručí. Už zas.
"Tohle si plánuješ?" Optala jsem se ho mdle. Rozesmál se a se mnou v náručí vešel do domu. Uvnitř mě položil na tmavý gauč a sám si sedl do protějšího křesla. Jeho dům byl útulný a krásně čistý. Stěny byly v modré barvě, ladící se světlým nábytkem. Otočila jsem se na něj. Zamyšleně se díval z okna. Ještě než jsem na něj stačila promluvit. Práskly dveře.
"Eranieli de Soron. Kde jsi?" Zazněl něčí naštvaný hlas. Najednou ležel Eraniel na mě a tiskl své rty na mé. "Ty idiote vylez." Zakřičel znovu dotyčný, ale pro mě teď existoval jen jeden démon. Vnímala jsem jen vášnivé rty a jeho tělo tisknoucí se na to mé. Najednou se ode mě odtrhl a já měla, co dělat, abych si ho zase hezky nepřitáhla zpátky. Uslyšela jsem rázné kroky a pak Eranielův hlas.
"Vyrušuješ."
"Tak to se hluboce omlouvám bratře." Zazněl něčí hluboký hlas. Neopovažovala jsem se hýbat. Netušila jsem, co by udělal, kdyby mě poznal. "Dlouho si o sobě nedal vědět."
"Měl jsem práci."
"To vidím." Ozval se sarkasticky. "Netušil jsem, že ti dá takový problém zabít jednu nicotnou strážkyni." Eraniel ztuhnul.
"Všechno není tak jednoduché." Odsekl prudce Eraniel a vytáhl mě sebou do sedu. Položila jsem mu hlavu na rameno a doufala, že se brzo dostanu domů. Přitáhl si mě, co nejblíž. Bylo to neskutečně příjemné. Voněl mořem a ještě něčím, co jsem nedokázala poznat.
"Zábava?" Otázal se.
"Odreagování." Pousmál se a svůdně mi přejel prsty po stehně. Zachvěla jsem se s pohledem stále sklopeným k zemi.
"Erane?" Ozval se ode dveří Ethanův hlas. Co nejvíc jsem se snažila zmizet za Eranielovým tělem. Rozhodně by mi neprospělo, kdyby mě poznal. "Bratře?" Ozval se po chvíli jeho překvapený hlas. Ty tři jsou bráchové? Nikdy jsem si nevšimla, že by si byly nějak podobní.
"Rodina se schází." poznamenal kysele Eraniel a zničeně si povzdechl.
"Tvoje společnost by nejspíš měla odejít." Poznamenal jeho bratr. Nerada jsem se zvedla. "Domů dojdeš sama?" Dotázal se Eraniel a jeho pohled prosil, abych řekla opak. O jeho doprovod jsem nestála. Chtěla jsem si sním promluvit a jediný k čemu jsme dospěli bylo líbání a poznání, že Ethan je jeho bratr. Vyšla jsem z domu a obratně se vyhnula jeho bratrům. Došla jsem až ke srázu a zadívala se na město. Už byla tma,takže nádherně zářilo. Často jsem toužila odjet někam do přírody třeba na týden. Jen klid a ticho. Na obloze nad městem visel měsíc. Byl úplněk. Když jsem byla malá a byl úplněk, bála jsem se, že vylézají strašidla. Teď mi přišel nádherně tajemný a už sjem věděla, že strašidla jsou, i když zrovna není úplněk. Ve svém zamyšlení jsem ani nevšimla kroků za mnou.
"Doprovodím tě domů." Ozval se za mnou jeho hlas.
"Nestojím o něj." Ohradila jsem se.
Došel, až za mně a položil mu ruce kolem pasu."Zavři oči" Zašeptal a najednou jsem se ocitly před naším domem. Nepouštěl mě a položil mi ruku na rameno. Zas to příjemné teplo, pak jen hlad a jeho ruce obmotané okolo mého pasu.
"Pustíš mě?"
"Proč si mě volala?"
"Já jsem ta strážkyně?"
"Promiň?" Zeptal se a otočil si mě čelem k sobě.
"Chceš mě zabít kvůli mojí matce?" Otázala jsem se. Překvapeně se na mě podíval, pak mu v očích problesklo poznání.
"Víš to." Vydechl.
"Dozvěděla jsem se to, ale ne od tebe."
"Nejsem ten, kdo vypráví dětem pohádky."
"Takže podle tebe jsem dítě?" Ohradila jsem se.
"U Kira, Jessico. Musíme se bavit o tomhle?"
"Máš pravdu. Neměla bych se s tebou bavit."
"A jsme zase na začátku." Poznamenal a chlad v jeho hlase byl jasně patrný.
"Kdybys nebyl takový pitomec, bylo by to jinak." Otočila jsem se s cílem konečně dojít domů. Zachytil mě za ruku.
"Jak jsi to myslela?" Jeho oči zářily a já se od nich nedokázala odtrhnout. Začal se ke mně naklánět, pak mi věnoval krátký polibek. "Mateš mě strážkyně." Stačil ještě vyslovit, než zmizel. Chvíli mi trvalo, než se mi podařilo rozpohybovat tělo směrem domu. Nejsem si jistá, kdo koho mate. Došla jsem k hlavním dveřím a zůstala nehybně stát. Najednou jsem netušila, co mě doma čeká.
Nakonec jsem se odhodlala a vešla dovnitř. Ani jsem se nestačila rozkoukat, už se v chodbě objevil můj otec s Jeffreym. Otec ke mně rychle přešel a pevně mě objal.
"Báli jsme se o tebe." Pronesl.
"Co kdybys udělala nějakou pitomost." Ozval se i Jeff.
"Jako třeba?" Zeptala jsem se a vymanila se z otcova objetí.
"Vyhledala démony."
"Oni hledají pomstu a já za nima dobrovolně půjdu. Netušila jsem, že o mě máš takový mínění. Všimla jsem, že na mě oba zírali. "No co? Ne každý se tak bojí mi něco říct, jako vy dva."
"Jessico, tohle je vážný." Dostala jsem chuť se pořádně zasmát. Vážný.
"Jo rozumím. Eraniel mě chce zabít, kvůli mé matce."
"Kdo ti to řekl?" Otázal se prudce Jeffrey.
"Co bys řekl na to, že sám Eraniel?" Říká se nedráždi hada bosou nohou, ale mě to nedalo. Oba se na mě vyjeveně dívali, jako by zvažovali můj zdravý rozum.
"Promiň, co jsi to říkala?" Otázal se.
"Klídek. On to jen nakousl mezi řečí, řekl mi to André." Snažila jsem se ho uklidnit, jenže to nepomohlo.
"Já to toho zmetka snad odtřelim" Rozčiloval se Jeff a já rozesmála. Tak to vypadá, když zdravý rozum odchází. Vzpomněla jsem si totiž na jeho výraz, když říkal, že ho Jeffrey odstřelí.
"Jessico, jsi v pořádku?" Otázal se zmateně otec.
"Jasně." Potlačovala jsem smích. "On za to nemůže." Poznamenala jsem k nim. "Donutila jsem ho."
"Moment. Zdálo se mi to, nebo si s ním mluvila?"
"A kdyby tak co?"
"Jessico." Rozčiloval se Jeffrey a jeho hlas se rozléhal domem.
"Uklidni se. Jdu spát." Oznámila jsem jim a dál se s nimi odmítala bavit. Byla jsem unavená a tohle byl náročný den. Jenže Jefreyho hlas mě zastavil.
"Na to zapomeň okamžitě my všechno vysvětlíš. Je to jasné." Překvapeně jsem se na něj dívala. Čekala jsem hodně, ale tohle ne. To se mě, ale zastal otec.
"Neblázni. Můžeme si o tom promluvit ráno." Domlouval mu táta. Jeffrey se po nás jen podíval a pak naštvaně vydupal schody. Docela jsem měla obavy, aby nespadly. "On se uklidní. Eraniel není zrovna milá osoba. Jen jdi spát." Pobídnul mě a já šla. Na tohle jsem se celý den těšila, až si lehnu do postele. Byla jsem ráda, když jsem na sebe natáhla tričko a skončila v posteli. Přitáhla jsem si deku po bradu a vzpomněla si na Eranielovi polibky, na jeho oči. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, tak jsem usnula s myšlenkami na jeho nádherné oči.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Lúthien Lúthien | Web | 24. december 2011 at 20:00 | React

Že by opět dokonalá kapitola? No ne! Už zase :-D Jasně že jo. Jinak než takhle úžasně to ani neumíš, viď? :) Žasnu nad tvou genialitou :-)

2 Delly Delly | 31. december 2011 at 16:52 | React

Dokonalá kapitola. Fakt se mi to líbilo a nebylo to vůbec zmatené ;-) :-) Fakt úžasné ...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.