IV. Zvraty

13. november 2011 at 20:47 | Leana Kailien |  Poslední z rodu
Je to hodně dlouho, co jsem psala kapitolu k téhle povídce. Dlouho jsem nemohla přijít na to, jak pokračovat. Pořád mi to přijde zmatené. Snad se vám to bude líbit a užijete si jí.
Leana Kailien



Pozorovala jsem bratra, jak se cpal jídlem. Před chvíli nám skončila poslední hodina, po které zbýval už jen oběd. Musím uznat, že škola nebyla nijak závratná. Bylo to ovšem lepší, než jen sedět někde na zadku. Dloubala jsem vidličkou do jídla a naivně doufala, že bude chutnat někdy líp. Po chvíli jsem si všimla, že mě někdo pozoruje. Otočila jsem se a uviděla stůl u kterého seděli tři kluci. Vypadali zamyšleně a zvláštně. Jeden z nich na mě upíral zkoumavý pohled. Radši jsem se otočila a věnovala svou pozornost jenom jídlu. Nehodlala jsem se zabývat, někým, kdo vypadá jako by vylezl z filmu a tváří se stylem "Já vím všechno."
"Půjdeme?" Otázal se Malcolm.
"Jasně." Zvedla jsem se a odnesla prázdný tác. Potom jsme oba vyšli z budovy a zamířili k sídlu. Pomalu jsme procházeli městem a já si ho poprvé pořádně prohlédla. Většinu tvořily moderní budovy, ale zahlédla jsem i starší, které tam vypadaly nepatřičně. Prostě lidské město.
"Nesnáším, když mě někdo sleduje, obzvlášť čaroděj." Pošeptal mi bratr.
"Čaroděj?"
"Říkal jsem ti, že je to tu jima prolezlý." Rozčílil se a přidal do kroku.
"No jasně dědě vševěde." Naštvala jsem se.
Celou cestu zpátky na sídlo jsme nepromluvily ani slovo. Prohlížela jsem si město. Nevypadalo špatně, ale oproti Ronow, to byla krabička od sirek. Položila jsem ruku na dveře a ty se otevřely. Oba jsem vešli a zadívaly se z kuchyňského okna. Před domem stál ten kluk, co mě pozoroval u oběda společně s dalším z nich.
"Čarodějové?" Zeptala jsem se.
"Jo." Zašklebil se. Teď je to jasné. Oba stály a pozorovaly dům. Měla jsem pocit, že ho nevidí, pak se najednou otočili a zmizely.
"Jdu nahoru." Oznámila jsem bratrovi a odešla do pokoje. Tam jsem si lehla na postel a přemýšlela, kdy se nám ten život tak zpackal. Vzpomínala jsem na léta, kdy jsme žili v Ronow. Občas měla pocit, že by byla radši doma, ale plesy, šaty, tolik příšerných lidí. Roan říkával, že je to jako mraveniště plné nafoukaných mravenců a je rád, že není ze vznešeného rodu. Zlaté časy.
Pozorovala strop, když najednou se mi najednou před očima podivně míhat a najednou jsem stála na kousek od jakési kašny. Poznávala jsem to místo. Orathies, zahrady královského paláce. Bylo to jedno z odlehlých míst, uprostřed kašny z kamenné dračí hlavy tryskala voda. O okraj se opíral nějaký muž a jednou rukou čeřil hladinu. Když jsem se na něj tak dívala jsem zjistila zajímavou věc. Byl to Erik. Co se to tu děje?
Pomalu jsem se k němu vydala. Nevnímal mě. Opřela jsem se o kašnu vedle něj, otočil se na mě. Vyjeveně na mě zíral, jako by viděl ducha.
"Seleno?" Otázal se překvapeně a dál zíral jako puk.
"Eriku?" Než jsem se nadála svíral v mě v náručí. Co má tohle kruci znamenat? Opíral si mi hlavu o rameno. "Co to má znamenat?" Zeptala jsem se ho. Odtáhl se ode mě.
"Nevíš?" Udiveně mě pozoroval, pak se otočil a šel k paláci.
"Eriku." Zavolala jsem za ním. Otočil se.
"Mysli Sel." Usmál se a najednou všechno zmizelo. Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji, skoro jsem měla dojem, že ho uvidím. Nikde nic jen ticho. Sešla jsem dolů na večeři.
Po večeři jsme seděli na pohovce. Můj bratr vypadal zamyšleně. Nevšímala jsem si toho, dokud na mě nepromluvil.
"Víš, pořád mi to neleze do hlavy." Pronesl nahlas. Zvedla jsem hlavu od knížky, kterou jsem právě četla. Kdo by řekl, že tahle knihovna schovává takové poklady.
"Co tím myslíš?" Zeptala jsem se ho.
"Nechápu Erika.
"Proč?"
"Kvůli tomu, co řekl.
"Tím myslíš?" Otázala jsem se nechápavě.
"Rozhodně ti to nehodlám říkat." Odpověděl mi a začal se zvedat. Chytila jsem ho za ruku.
"Co jsi tím myslel?" Zeptala jsem se ho, když najednou práskly dveře. Najednou jsem byla někým mrštěna o stěnu. Ztěžka jsem zvedla hlavu a zahlédla Erika, jak míří meč na mého. Než mě někdo praštil do hlavy a mě obestřela temnota.

Naštvaně jsem si to rázoval po pokoji. Vrátil jsem se otce, který mi oznámil, že je našli a vyslal mě za nimi. Docela jsem chápal, že o něj má strach a je pro něj důležitý. Netušil jsem, že kvůli tomu bude ubližovat lidem, které znal a měl je rád. Kéž by mi to nikdy neřekl. Otevřel jsem skříň a vytáhl z ní kalhoty a bundu pokrytou kovovými plíšky. Oblékl jsem se a podíval se na sebe do zrcadla. Tyhle úkoly m i ztěžovala jediná věc. Ona. K pasu jsem si připnul oba meče a vyšel z komnat.
Kráčel jsem palácem a doufal, že nikoho nepotkám, což bylo bohužel naivní. Po chvíli se proti mně vynořila dívka v temně modrých šatech. Vlasy jí jemně spadaly na ramena. Tohle mi snad někdo dělá naschvál, pomyslel jsem si v duchu a nasadil chladný úsměv.
"Bratře." Usmála se a vrhla se mi kolem krku.
"Janett." Odtáhla se od mě a přejela pohledem moje oblečení.
"Co to je?" Zeptala se zmateně.
"Nic."
"Nech toho a řekni mi o co tu jde." Začala se rozčilovat.
"Je lepší, když to nevíš. Věř mi." Odbyl jsem jí.
"Věř mi? Každou chvíli zmizíš a já ti mám věřit? Nechtěj mě rozesmát."
"Uklidni se." Řekl jsem a obešel jí. Vyšel jsem před palác, kde už čekaly čtyři otcovi vojáci. "Jdeme." Přikázal jsem jim a přemístil se před dům na okraji Sílverwoodu. Zaslechl jsem Selena, něco říkala svému bratrovi. Prudce jsem rozrazil dveře a věnoval se pouze jemu. Namířil jsem na něj svůj meč.
"Opovaž se pohnout."
"Nebo co?" Usmál se.
"To nechceš vědět."
"Proč to děláš?" Věděl jsem, že proč můj otec, ale já? Zvažoval jsem pro a proti. Rozhodl jsem se. Popadl jsem ho za ruku a přemístil nás pryč. Doufám, že Selena bude rozumná.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 14. november 2011 at 17:59 | React

Tak jsem asi propásla pár dílů, nebo je to pěkně chsotické. Prosím, dávej tam vždy nadpisy, kdo to vypráví. Nevyznám se v tom. Jinak, dobrá kapitolala, inspirativní :-)

2 Lúthien Lúthien | Web | 14. november 2011 at 19:03 | React

Pěkná kapča. :) Věř mi,že to rozhodně není zmatené. Obdivuji,jak krásně píšeš. Znám jen jednoho člověka,který je se svou povídkou naprosto a vždy spokojený a tím je holka od nás ze školy, co si vzala příklad ze mě a snaží se taky o povídku. Pak to každýmu ukazuje a "chlubí se" :-D přitom to ani trochu není tak fantastické jako toto :)

3 sweek sweek | 30. november 2011 at 7:51 | React

krááásná kapitolka moc a moc se teším na další ;-)

4 Selené Selené | Web | 29. february 2012 at 18:09 | React

wow tvoje povídky jsou velice krásneee opravdu nemužu se dočkat až tu dáš pokračování:-)

5 Selené Selené | Web | 7. march 2012 at 15:43 | React

krásný prostě musela jsem si to přečíst znovu:-)

6 Šílenej Šílenej | Web | 9. november 2013 at 11:08 | React

nějakej ten roček se na mě asi podepsal, vůbec netušim která bije, ale snad se nějak dostanu do děje, mimochodem "občas" zapomínáš psát některý slova a pak to nedává smysl, bacha na to 8-)

7 Leana Kailien Leana Kailien | 9. november 2013 at 14:48 | React

[6]: To občas netuším ani já, proto mám radši všude poznámky.
Moje největší chyba, ale "občas" se stává, že je napíšu pro změnu dvakrát.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.