XIII.Něco na něm je

28. october 2011 at 21:50 | Leana Kailien |  Strážci světů
Konečně. Díkybohu, že byly škola jen dva dny a i přes to že zase brigádničím napsala novou kapitolu. Začátek je opravdu zvláštní a vím to, snad mi ho odpustíte. Měla bych se snaži napsat i něco jiného, ale popravdě se mi teď do ničeho jiného nechce. Tahle kapitola je věnovaná speciálně Myšlady de Pendragon, protože jsem jí psala hlavně kvůli ní
Leana Kailien


Nevěřícně jsem na oba zírala a doufala, že si ze mě jen utahujou. To ne nemohli myslet možné. Určitě si ze mě utahovali. Proč chtěl, aby mi to řekli oni. Měla jsem dojem, že všichni mi tu něco zatajují. Nechtěla jsem to vědět. Ne teď.
"Teď mi řekni kdy jsi to slyšela." Pronesl neústupně.
"Tohle vědět nepotřebuješ." Odsekla jsem mu a zvedla se od stolu.
"Okamžitě mi odpověz." Křikl na mě.
"Fajn. Jak chcete. Od Eraniela." Oba zbledli a zatvářili nanejvýš zděšeně. "Když dovolíte, šla bych si lehnout." Poznamenala jsem a otočila se k nim zády.
"Kam si myslíš že jdeš?" Rozčiloval se Jeffrey.
"Spát." Odpověděla jsem mu a naprosto ignorovala jeho rozčilování. Došla jsem do svého pokoje a mrkla na displej. Nová zpráva. Nadšeně jsem ji otevřela a vyvalila oči. Sam psala, že se právě vrátila a zítra se těší. Díkybohu. Konečně někdo normální povzdychla jsem si a lehla si do postele. I přesto, že jsem se před chvílí probudila mi nebránilo zase usnout. Žádné další sny, přála jsem si a upadla do hlubokého spánku.

Když jsem se ráno vzbudila venku se jasně zrcadlila moje nálada. Obloha byla zatažená a rozhodně se dal brzo čekat déšť. Donutila jsem se vylézt z postele. Oblékla jsem do tmavých džínů, černého tílka a teplé černé mikiny. Naivně jsem doufala, že ty dva dole nebudou. Nevšímala jsem si jich , když jsem si brala croissant a mizela z domu. Těsně přede dveřmi jsem se zastavila a zírala na stříbrné auto parkující před naším. Najednou se otevřely dveře a z nich vyletěla něco neidentifikovatelného a stoprocentně blonďatého a vrhlo se na mě.
"Ahoj Jess." Pozdravila mě jen, co mě pustila.
"Čau." Oplatila jsem jí pozdrav a usmála se. Byla jsem ráda, že je zpět. "Odkdy jezdíš autem?" Zeptala jsem se a zadívala se na to pěkné auto.
"Já ne." Odpověděla a zavolala na řidče. "Hej můžeš na moment." Z auta se vynořil vysoký hnědovlasý kluk s úsměvem od ucha k uchu.
"Copak jsem pes?" Ohradil se proti jejímu hulákání.
"Já nic takového netvrdila." Odpověděla mu, když došel až k nám. "Mimochodem tohle je Lucas, mlůj bratranec. Luku moje nejlepší kamarádka Jessica." Usmála se na mě.
"To mě těší. Neustále o tobě žvaní." Sam ho naštvaně praštila do ramene.
"Vůbec bych mu nevěřila." Poznamenala moje kamarádka a já se rozesmála. Byli jak malí.
"To tu budeme stát, než začne pršet?" Zeptala jsem se.
"Jaj musíme do školy." Zděsila se Sam a pádila do auta.
"To je blázen." Poznamenala jsem a vydala se za ní, následována Lucasovým smíchem.
Než jsme dojeli před školu, měla jsem po špatné náladě. Oba měli, až neuvěřitelný smysl pro humor a schopnost zlepšit člověku náladu. Docela jsem se divila, že nejsou sourozenci, byly jako dvojčata. Vystoupila jsem z auta a všimla si nedaleko postávajícího Patricka. Nikdy bych nevěřila, že ho tak ráda uvidím.
"Tak se mějte, pak se pro vás možná stavím, když budete hodný." Oznámil nám Lucas a jen tak tak se vyhnul Samině kabelce. Když se smíchem odjel vydala jsem za Patrickem. Viděla jsem jak se usmíval a díval se do prázdna. Mrkla jsem na svou kamarádku a potichu se připlížila za svého kamaráda a opatrně do něj strčila. Viděla jsem, jak nadskočil a rychle se otočil s naštvaným výrazem v obilčeji. Obě jsme se rozesmáli a rozběhli se ke škole, protože se jeho výraz hovořil za vše. Doběhli jsme ke skřínkám a já se za ně schovala. Sam mi po cestě někam zmizela. Zhluboka jsem dýchala a snažila se, aby mě nenašel. Najednou jsem na sobě ucítila něčí pohled. Věděla jsem komu patří, ještě než jsem se otočila. Zírala jsem do jeho tmavých očí.
"Ahoj." Pozdravil a pousmál se. Zamračila jsem se na něj a vydala se ke své skřínce. Pomalu jsem jí otevřela, aby na mě zase něco nespadlo. Vyndala jsem si potřebné věci a chtěla zmizet do třídy, když jsem si všimla, že stojí přímo vedle mě. Zamračeně mě pozoroval.
"Ne,že bych tohle nečekal." Poznamenal.
"Aspoň nebudeš překvapený až tě zabiju." Poznamenala jsem chladně a vyrazila směr třída. Pevně chytil mojí ruku a zuřivě mě sledoval.
"Co jsi to řekla?" Zeptal se a nepřestával mě pevně svírat. "Nemohl jsem čekat nic jiného, když celá vaše famílie je stejná. Nezáleží vám na ničem." Prudce mě pustil a rychle odešel.
"Co si to proboha myslí?" Zašeptala jsem a mnula si zápěstí. Jen mi nešlo do hlavy, jak to kruci myslel.
"Jess? Kde se flákáš?" Zaslechla jsem hlas své kamarádky těsně před tím, než se vynořila ona. "Vypadáš naštvaně." Poznamenala.
"Překvapivě a jestli ho ještě uvidím nedožije se dalšího dne." Oznámila jsem jí a vydala se do třídy. Oba dva stále seděli přede naší lavicí. Zničeně jsem si povzdechla a usadila se na židli.
"Co to má znamenat?" Zeptala se Sam a ukazovala na démony rozvalující se před námi.
"Radši nevědět." Poznamenala jsem a zahládla jak se ke mně otočil Ethan.
"Nazdar." Usmíval se a pozoroval moji kamarádku, která se na něho nedůvěřivě dívala. "Kdo nám to přišel?" Usmál se na ní.
"Starej se o svoje." Odbyla jsem ho, což neušlo Eranielovi, který mě sledoval svým chladným pohledem.
"Klid." Usmála se Sam. "Jsem Samantha." Představila se mu.
"Ethan." Oplatil jí úsměv. Byly by schopní se na sebe usmívat ještě hodiny, kdyby do třídy nevešel do třídy.

"O něm jsi mi neřekla." Rozčilovala se Sam, když jsme šli ze školy. "Kdo to vůbec je?" Zeptala se.
"Jak to má asi vědět?"
"Nevím, ale Ian po tobě dneska dost koukal." Poznamenala a sledovala mě. Jako bych to nevěděla.
"Aby mu nevypadly oči."
"Líbí se ti?" Zeptala se. Prudce jsem se zastavila. To si snad dělá srandu.
"Nejsi náhodou blázen?"
"Já jdu domů. Tak zítra." Loučila se se mnou. Její otázka mě dostala mě dostala. Líbí se mi? Nevěděla jsem jistě. Vybavila se mi jeho tvář, když se na mě usmíval. Líbil se mi jeho úsměv a když se usmíval jeho oči zvláštně zářily. Možná na něm něco bylo, možná se mi líbil. Jedno bylo jisté, jeho smrt byla nevyhnutelná. Těžký to život.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 29. october 2011 at 10:16 | React

Páni, děkuji moc.
Jako vždy, jsem úplně unešená. Píšeš bezvadně, opravdu bezvadně!
Ten vzhled je pěkný, akorát se to moc nedá číst.
Těším se na další kapitolu. :-)

2 Lúthien Lúthien | Web | 29. october 2011 at 22:19 | React

Chudinka Ian :-( Stejně ho nezabije,že ne? :-D Tůdle nůdlee... líbí se jí :D A ona se líbí jemu! :-) Jinak děkuju za připomenutí..pár dní jsem neměla přístup na net, takže jsem si nevšimla. Ještě žes mi to řekla,o to bych fakt nerada přišla! :) Kapča je skvělá, jako každá jiná, co jsi napsala. MOžná si to vsugerovávám, protože to chci, ale mezi těma dvěma to jiskří i přes tu nenávist xDDD

3 Lúthien Lúthien | Web | 29. october 2011 at 22:20 | React

[2]:  Jó a ještě : Pěknej dess! :) Kéž bych taky uměla takovej udělat :-D

4 Katka Katka | Web | 30. october 2011 at 17:47 | React

Dokanala kapitola :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.