VIII. Strážkyně a mocné dary

15. july 2011 at 21:24 | Leana |  Strážci světů
Poslední dobou je to tu samá kapitola Strážců. Na ostatní povídky tak trochu kašlu, ale docela bych chtěla Strážce dopsat, tak mi to odpustíte. Snad se mi to povede.
Mimochodem děkuju vám všem za úžasné komentáře, vždy mě potěší a podpoří. Tak ke kapitole, snad vás nezklame.



Opatrně jsem vešla do domu, ani jsem nestihla zavřít dveře, když se z nitra domu ozvalo.
"Jessico, ty už jsi doma?"
"Jasně, tati." Odpověděla jsem mu s úsměvem. Otočila jsem se a vidím, jak mě pozoruje z kuchyně. Nevím, co mě překvapilo víc jestli to, že se usmívá, nebo že tu cítím vůni opravdu dobrého jídla. Pokud to ovšem někdo nepřipálí.
"Máš hlad?" Zeptal se stále s úsměvem na tváři.
"Že váháš." Nestačím zírat, co mě dneska ještě čeká. Tuším, že překvapením dneska ještě není konec.
"Zdravím tě." Uslyšela jsem po pravici hlas. Jeffrey váhavě scházel schody, jako by se ke mně bál přiblížit.
"Nazdar." Oplatila jsem mu pozdrav a přidala k tomu úsměv. Popravdě mi vůbec nevadilo se na něj usmát.
"Už to bude?" Zavolal na tátu a opíral se přitom o zábradlí schodů.
"Během chvilky." Ozvala se z kuchyně jeho odpověď. Fajn.
"Hned jsem zpátky." Ozvala jsem se po pár minutách ticha. Minula jsem Jefreyho a rychle vyběhla schody. Vešla jsem do pokoje. Tašku jsem si položila na židli a mikinu hodila přes ní. Sáhla jsem na stůl pro hřeben a rozčesala si své větrem zacuchané vlasy. Jakmile se mi to povedlo, pohlédla jsem do zrcadla. Překvapeně jsem zamrkala, abych se ujistila, že se mi to jen zdálo. Otočila jsem se k němu zády. Nemíním ho vidět v mém pokoji, ať už je to sen, nebo ne. Naposledy jsem se ohlédla za sebe. Mále jsem zakřičela, ale jeho ruka mi zakryla pusu.
"Budeš mlčet." Přikázal mi a pustil mě.
"Jo vážně míním dva strážce upozornit na démona u sebe v pokoji." Odpověděla jsem mu a najednou se zasekla. "To vůbec není špatný nápad." Pousmála jsem se a chtěla zavolat na ty dva dole. Ani jsem nestihla mrknout a už mi znovu jednou rukou zakrýval ústa a druhou mě objímal.
"Zapomeň na to." Vím, že se mi to nepovede, ale aspoň jsem se mu snažila vytrhnout. "Jak si to myslela démona?" Podíval se na mě kamenným pohledem, když zjistil, co jsem vlastně řekla. On si myslí, že mu něco řeknu se zacpanou pusou? Znovu mě pustil. Jen doufám, že mě zase nemíní objímat.
"Přece jenom jsem dcera strážkyně."
"Zapomínám, to vysvětluje vše." Poznamenal ironicky a přešel k oknu.
"Co bys, jako chtěl slyšet?" Naštvala jsem se.
"Raději nic." Odpověděl mi s klidem a stále se díval z okna.
"Fajn." Otočila jsem se k němu a celému pokoji zády. Dala bych cokoli za to, aby zmizel.
"Strážkyně se urazila?" Ozvalo se za mnou pobaveně. Jeho ruce mě přinutily se k němu otočit čelem. Přitáhl si mě blíž.
"Žádná slova malá strážkyně" Zašeptal mi do ucha, než mě políbil a zmizel. Ještě chvíli jsem zírala do prázdného pokoje, než jsem byla schopná udělat krok. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co udělal. On mě právě políbil? Došla jsem, až k oknu a otevřela ho dokořán. Vzduch proudící oknem mě probudil.
"Do háje." Zanadával jsem. On se snad zbláznil. Zničeně jsem si prohrábla své dlouhé vlasy. Přestává se mi líbit, kterým směrem se můj život ubírá, ale v tom jsem si uvědomila, že mě ještě čeká jeden zajímavý rozhovor. Vůbec se mi s nimi nechce probírat téma strážci. Pomalu jsem sešla dolů,protože jsem byla ještě vykolejená z Iana. Čím víc jsem se to pokoušela vypudit z hlavy, tím víc jsem na to musela myslet. Seber se, Jessico. Řekla jsem si a zahnala to dál do své mysli.
Když jsem vešla do jídelny, byla jsem si jistá, že je to na mě vidět. Nezbývá mi než doufat, že to budou přičítat nervozitě. Stůl už byl prostřen k jídlu a mě napadlo, že všechny důležité věci strážci řeší u jídla. Pousmála jsem se a nasála vůni dobrého jídla. Spořádaně jsem si sedla ke stolu a tatík mi na talíř nalil jakousi polívku. Vypadala dobře.
"Dlouho jsi nevařil." Poznamenala jsem a pustila se do jídla.
"Taky zase dlouho nebudu. Nemám žádný nápady, co vařit." Odpověděl mi.
"Nemám ti koupit kuchařku?" Utahovala jsem si z něho.
"Ta se hodí vždycky." Viděla jsem, že se zase usmívá. Je příjemné vidět ho se umívat. Doufám, že mu úsměv z tváře nezmizí. Byla jsem tomu ráda. Nelíbilo se mi vidět ho stále zachmuřeného a smutného. Jakmile jsme dojedli, otec sklidil ze stolu. Pak si sedl a oba mě pozorovaly, jako by přemýšleli, co ode mě mají čekat. Co když to nevím sama?
"Nemá cenu to odkládat." Vzal si slovo Jeffrey. "Potřebujeme znát tvou volbu." Řekl.
"Co se stane, když řeknu ano?" Zeptala jsem se. Jen abychom v tom měli pořádek.
"Nějaký čas se budeš věnovat výcviku a potom uvidíme. Když to půjde dobře, staneš se strážkyní." Objasnil mi to.
"Takže čistě teoreticky mi to nepůjde…" Nedořekla jsem, protože promluvil otec.
"Půjde, věříme ti."
"Přijímám to budu strážkyní." Pronesla jsem nahlas. Až potom, co jsem to řekla mi došlo, že jsem si tím právě zpečetila život.
"To jsem rád." Tátovi se rozzářily oči, byl spokojený i Jeffrey se usmíval. "Věděl jsem to." Zvedl se od stolu a zamířil do chodby a já si poprvé všimla, jakéhosi tmavého znamení zezadu na krku. Nestihla jsem si ho pořádně prohlédnout, když zmizel v chodbě.
Po chvíli se vynořil a v ruce nesl dvě krabičky, jednu podlouhlou a druhou menší, takovou v jaké se dávají šperky. Položil je přede mě na stůl a sám se znovu usadil. Dívala jsem se na ně. Obě byly tmavomodré s černými ornamenty. Byly nádherné.
"Otevři to. Jsou to věci, které pro tebe nechala vyrobit tvoje matka. Věřila, že ti pomůžou." Usmál se a čekal, až to otevřu. Jako první jsem otevřela tu navrchu. Na měkkém polštářku tam ležel ten nejhezčí náhrdelník, jaký jsem kdy viděla. Uprostřed nádherného přívěsku byl kulatý safír a od něj se vinuly spletité stříbrné proužky. Dva z nich byly přichycený na stříbrným řetízku. Vypadal, jako modré slunce se zářivými stříbrnými paprsky. Připnula jsem si ho kolem krku. Jak ráda, bych jí poděkovala.
"Moc pěkný." Slyšela jsem Jefreyho uchvácenou reakci. Pustila jsem se do další krabice. Do té jsem chvíli zůstala zírat. Na podobném polštářku v ní ležela krásná dýka. Rukojeť měla zdobenou malým kruhem tvořeným malinkými safíry. Byla jsem ohromená. Opatrně jsem jí uchopila, padla mi do ruky, jako ulitá. Čepel byla poměrně krátká, ale já si všimla, že je na ní vyrytý nepatrný nápis. Asion o te.
"Asion o te." Zašeptala jsem.
"Co?" Zeptal se Jeffrey.
"Asion o te." Zopakovala jsem mu.
"Věřím v tebe." Přeložil mi to. "Zajímavý." Usmála jsem se. Uložila jsem ji zpátky a zvedla se i s krabicemi od stolu.
"Půjdu." Oznámila jsem jim a odešla. Mlčeli. Došla jsem do pokoje a vytáhla jsem dýku. Zvedla jsem polštářek z krabice a všimla malého kusu papíru. Vyndala jsem ho a vrátila všechno zpátky do krabice. Bylo na něm úhledným písmem napsáno moje jméno. Otevřela jsem ho a dala se do čtení.
 

2 people judged this article.

Poll

Chcete povídku o Lilian (SS)?

Ano
A to je kdo?
Ne

Comments

1 Delly Delly | Web | 16. july 2011 at 9:05 | React

Moc pěkná kapitola :)

2 Cärria Cärria | Web | 16. july 2011 at 22:13 | React

Skvělá kapitola :) Rychle další.. :)

3 Miss Murder Miss Murder | Email | Web | 16. july 2011 at 22:35 | React

úžasně úžasná kapitola jako ostatně obvykle :-D Co nejdřív další :-P

4 Aneta Aneta | 9. august 2011 at 20:06 | React

Tato kapitola je opravdu skvělá jako všechny ostatní co jsi napsala a těším se až napíšeš další :-)

5 Lúthien Lúthien | Web | 26. september 2011 at 20:40 | React

Perfektní :) Moc povedená kapitola :) Jsi skvělá spisovatelka

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.