V. Prozrazení

20. june 2011 at 19:58 | Leana |  Strážci světů
Tak zase po nějaké době kapitola k Strážců. Jak jsem slíbila o víkendu jsem na ní zapracovala a mám už napsanou asi čtvrtinu šesté. Konečně jsem se dostala k tolik obávané a několikrát přepisované kapitole. Popravdě tu scénu mezi Jeffreym a Jessicou jsem psala snad pětkrát. Snad se vám bude líbit, co z toho vzešlo. Uznávám, že se mi moc nepovedla, tak se snad nezděsíte.
PS: Proč tahle písnička? Protože je nádherná a inspirativní.



Po dnešku nechápu nic. Obludy prahnoucí po mé smrti? Svět se zbláznil. Sedím na zemi pod oknem a snažím se
vzpamatovat z toho začátku, asi toho chci moc. Stále se mi před očima míhají obrazy oblud; sápajících se po mě, obličej Andrého, Jefreyho a otce smrtonosně se ohánějící se okolo sebe. Zdá se mi, jako by se můj život ponořil mezi sny a noční můry, přičemž to druhé převažovalo. Zády se opírám o chladnou zeď a zírám do prázdna.
Po nějaké době slyším hlasité prásknutí dveří a rychlé kroky v chodbě. Lekla jsem se a doufala, že na mě neskočí ta ohavnost. Čekala jsem kdo, nebo co to je. Pak se ve dveřích oběvil otec a já ho nikdy neviděla radši. Košili i džíny měl potřísněné hnědou krví. Vypadal nezraněně a já si poprvé za dnešek oddechla. Rozhlédl se po pokoji, když mě našel opřenou o zeď, v očích se mu zračila úleva. Pár kroky došel, až ke mně a klekl si.
"Jessico." Oddechl si. "Tolik jsem se o tebe bál. Jsi pořádku?" Zeptal se a starostlivě si mě prohlížel kousek po kousku. Odlepila jsem se od zdi a objala ho. Připadala jsem si, jako malá holčička, když mě po smrti maminky utěšoval.
"Moc mě to mrzí." Pošeptal mi.
"Nemůžeš, za to."
"Doufal jsem, že se to nikdy nestane. Věděl jsem, že se to jednou budeš muset dozvědět. Svět nám nepřeje." Odtáhla jsem se a nevěřícně na něj koukala.
"Nejspíš přišel čas ti to říct." Přiznal.
"Co ř …" Nedořekla jsem, protože vešel Jeffrey s vonící pizzou v jedné ruce a sklenicí pomerančového džusu v druhé.
"Jídlo." Zahlásil, položil to na stůl a posadil se na pohovku, společně s tátou a Andrém. Všichni se na mě dívali. Nakonec jsem se zvedla a sedla si do křesla naproti nim. Sáhla jsem po talíři a položila si ho do klína. Pouštím se do jídla, ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad. Byla výborná, se šunkou, sýrem a žampióny. Dojedla jsem jeden kousek a zakousla se do dalšího. Zapila jsem ho džusem a strčila si do pusy další.
"Chutná?" Zeptal se mě Jeffrey. Neodpověděla jsem jen jsem dál hltala pizzu kousek po kousku.
"To beru jako ano." Usmál se. Div mi nezaskočilo. Poprvé mi jeho úsměv připadal docela mile. Snažila jsem se to zapít. Dala jsem to na stůl a podívala se na ně.
"Dlužíte mi vysvětlení." Směřovala jsem otázku k Jeffreymu. Ten se podíval po tátovi.
"Možná, ale chceš to opravdu slyšet?" Co? Jasně, že chci. Myslí si snad, že se ptám jen tak.
"Jasně." Odpověděla jsem mu dotčeně.
"Dobrá, mohli byste mě tu s ní nechat o samotě?" Zeptal se jich. Dělá si srandu být tu s ním o samotě, ale já nejsem sebevrah. Viděla jsem, jak táta chtěl něco namítnout, ale Jeffrey se na něj podíval, takže radši nic neřekl. Oba se jen zvedli a odešli z místnosti. No bezva peklo začíná.
"Tak, čím začnu." Začal, když odešli pryč. "Víš, kdo jsou strážci?" Zeptal se.
"Odkud, bych to asi věděla."
"Máma ti nevyprávěla pohádky o sedmi světech?" Divil se.
"Ne." Odpověděla jsem mu na jeho otázku. Pohádka o sedmi světech v životě jsem o žádné takové neslyšela.
"To nám to začíná. Takže kdysi bylo šest Všemocných bratrů, kteří stvořili sedm světů. Mezi světy ovšem zavládla nevraživost a hrozil jejich pád. Tak se stalo, že Všemocní darovali dvěma lidem ze svého světa nepatrnou část své moci. Tak vznikli strážci jejichž úkolem bylo hlídat světy a portály mezi nimi." Vysvětlil.
"Co s tím mají společného ty obludy?" Zeptala jsem se o pořád nechápala, co to s tím má společného.
"Démoni. Jsou bytosti z Kirialu, světa prolezlého skrz naskrz zlem. Jedním úkolů strážců bylo světy před nimi chránit." Opravil mě.
"Pořád nechápu."
"Strážci opravdu existují. Jsou to lidé, jako tvůj otec, matka, André…"
"Moment. Chceš říct, že můj otec je strážce?" Zeptala jsem se,když jsem předem tušila odpověď. Kdo jiný by sekal mečem po těch ohavnostech, pardon démonech.
"Tak nějak."
"Co jsi teda zač ty? Taky strážce?"
"To rozhodně ne." Usmál se. "Já jsem Učitel."
"Prosím?" otázala jsem se.
"Vedu výcvik nových strážců."
"Mohl by jsi mi vysvětlit, kdo je strážce?"
"Strážcem se musíš narodit. Jsou to lidé vládnoucí neobyčejnou magickou mocí, schopni přenést se do jiného světa a bránící svět ve kterém žijí. Být strážcem je čest a život plný strastí a magie." Objasnil mi. "Patříš mezi ně a toho si važ."
"Cože to?" Já a strážkyně? Dělá si ze mě šoufky? On se snad definitivně zbláznil, ne že by nebyl blázenu dřív, ale tohle?
"Tvoje matka byla jednou v nejváženějších a nejmocnějších strážkyň. Tvůj otec je strážce. Jsi stoprocentní strážkyně. V těle ti koluje krev strážců, kteří po generace hlídali tento svět. Nic s tím neuděláš."
"Takže já mám podle vás být strážkyní? Nezbláznil jste se náhodou?" Zvedla jsem se z křesla a nenávistně ho propalovala pohledem. Vypadal naprosto klidně. Idiot.
"Jsem naprosto v pořádku. Je ti doufám jasné, že se z toho nevyvlečeš?" Otázal se s klidem.
"Myslíte? Já odmítám být strážkyní, nestojím o to." Už jsem na něj křičela, protože já nehodlám být strážkyní.
"Ty to možná odmítáš, ale to je to jediné, co můžeš dělat." Klidně se mi díval do očí. Otočila jsem se k němu zády a vydala se ke dveřím.
"Ty odcházíš?" Zeptal se. Naposledy jsem se otáčím.
"Přesně a tebe už nechci vidět." Usmívám se a mizím z pokoje. Práskla jsem dveřmi. Co jsem komu udělala? Pomyslela jsem si, že se mi takhle odvděčil.
"V pořádku?" Uslyšela jsem uklidňující hlas. Otáčím se. O zábradlí schodů se opírá André.
"Strážce se stará? To je opravdu milé." Odsekal jsem mu a vyšla z jeho domu. Vyrazila jsem domů. Šla jsem pomalu po chodníku pozorovala ptáky honící se v oblacích a slunce dodávající energii veškerému životu. Září a osvětluje životy všech, ale někdy ani slunce nepomůže rozsvítit temnotu každodenního života.
Došla jsem domů a potichu se vplížila do svého pokoje. Odhodila jsem tašku na zem, sundala jsem si mikinu a přehodila ji přes opěradlo židle. Padla jsem do postele a ani se neobtěžovala přikrýt se dekou.
Ležím na posteli a poslední, co se mi honí hlavou než usnu je, že životy jsou, jako kostky, každou chvíli jimi osud zamíchá a nic proti nim nemá šanci, nebo se rozpadají na neslučitelné částečky.
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Mám zveřejnit přepsaný Mágův odkaz?

Ano
Ne
Nečetl/a jsem ho.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 20. june 2011 at 20:50 | React

Malý dotaz, po tom, co zažili to odpoledne jí nechají samotnou a nově poznanou prostě jen tak samu odejít? Nebojí se třeba tak těch démonů?

2 Miss Murder Miss Murder | Email | Web | 21. june 2011 at 18:54 | React

jo jó moc dobrý :-)  :-)  :-)těším se na další dávku :-P

3 Jiand Jiand | Email | Web | 22. june 2011 at 19:01 | React

Bezva kapitolka :-)

4 Delly Delly | Web | 22. june 2011 at 19:23 | React

Hezká kapitola :-) A hezký blog :-)

5 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 26. june 2011 at 8:19 | React

Ahoj, měla jsi na mě prosbu, sem s ní :-)

6 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Web | 26. june 2011 at 18:49 | React

Já myslím že ano, když mi napíšeš, jak přesně ti je mám upravovat nebo tak....ale nevím, podle toho, do kdy to potřebuješ. Teďka mám rozepsaný příběh, který bych moc ráda dopsala a nevím, kdy zrovna budud mít čas na to uproavování/opravování. O prázdnínach kdyžtak klidně. Jen mi napiš, co přesně očakáváš. Ráda ti pomůžu. :-)

7 Jiand Jiand | Email | Web | 26. june 2011 at 19:22 | React

Ahoj, vyhlašuji MagicusRegnum Award a byl bych rád, kdyby jsi napsala své nominace :-).

8 Lúthien Lúthien | Web | 24. september 2011 at 13:42 | React

Náhodou se povedla a je skvělá :-) Vážně, moc se mi líbí a ten rozhovor je taky udělaný moc dobře. Trochu Jess lituju, takovou novinku asi nebude lehké přijmout..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.