IV.Nečekáni, nezváni

24. may 2011 at 16:25 | Leana |  Strážci světů
Tak jste se dočkali další kapitoly. Poprvý jsem napsala něco delšího z mužskýho pohledu. Přijde mi to takový zmatený a všeobecně takový podivný. Tak snad se vám to bude líbit.




Skoro třináct let se snažím zapomenout. Vymazat to z paměti, i když vím, že to nejde. Osud mě nemá rád, když mi pod nohy hází klacky, především mi předhazuje jeden jediný obličej. Od včerejšího večera před sebou vidím jen její zmatený výraz, ty černé vlasy rozlévající se jí po zádech. Tolik je podobná své matce, ženě, kterou jsem miloval. Je šok vidět někoho kdo je jí podobný. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se jít projít.
Rychle jsem se zvedl z gauče a do kapsy u kalhot si strčil klíče a úzkou kovovou krabičku, které Jeff říkal mobil. Pohladil mě po pažích studený vítr. Neměl jsem ani ponětí kam jít, Jsem tu teprve dva dny, a za ty dva dny jsem nevystrčil nos z domu, jen na návštěvu u Petera. Pak jsem si vzpomněl na alej kousek od parku. Miluju přírodu u nás je, jí tolik, až oči nestačí vstřebat to množství zeleně. Celý svět tvořen pouze loukami, lesy a městy v korunách stromů. Na nebi i na zemi se tam prohánějí draci. Tenhle svět je mým domovem. Stále zahloubán do myšlenek jsem zjistil, že nevidím žádné děti, které tu ještě před chvíli pobíhali, ani maminky vozící kočárky se svými ratolestmi. Tohle se mi nelíbilo.
Zastavil jsem se. Nezdálo se mi to? Měl jsem pocit, jakoby mi po kůži přejel závan mrazivého vzduchu. Nezdálo se mi to. Všude okolo se šířil mrazivý vzduch, plný hrozby a zla. Málem se mi zastavilo srdce. Chlad pohlcoval každou buňku mého těla. Jen přemýšlení mi dělalo potíže. Nemohl jsem se soustředit. Snažil jsem se tomu vzdorovat, nepoddat se tomu. Doráželo to na mně ze všech stran, pak se mi myslí mihla vzpomínka na nádherný palác. Nemohl jsem si vzpomenout, ale připadalo mi to tak známé. Cítil jsem, jak chlad povoluje. Vybavilo se mi jediné jméno Ilir. Chytil jsem té jediné myšlenky, která dávala smysl. Kolem mě se začínaly šířit proudy tepla, vracely mi mou mysl zpět. Na nic jsem nečekal a vydal jsem se naproti chladu. Doufám, že tam nenajdu to, co myslím. Rozeběhl jsem se. Myslel jsem jen na jedno, kde se tu vzali démoni.
* * *
Snažil jsem se běžet, co nejrychleji. Hlavou se mi honil jeden děsivý scénář za druhým. Snažil jsem se je zahnat, někam do vzdáleného koutu mé strachující se mysli. Byly jako otravné mouchy ne a ne se jich zbavit. Najednou jsem dálce začátek aleje. Zastavil jsem se a snažil se popadnout dech a pak jsem vykročil směr ty démonické podivnosti.. Najednou jsem je zahlédl, stáli na okraji aleje. Jak jsem se k nim blížil, začínal jsem rozpoznávat. Jejich strupovitou kůži, protáhlé ruce visící jim podél boků. Zastavil jsem se a sledoval je. Najednou jsem se zarazil, doufal jsem, že jsem se přehlédnul. Nepřehlédnul, opravdu to byl záblesk černých vlasů, jejích vlasů.
První, co mě napadlo, bylo, že tam půjdu a zabiji je. Pak se ozvala moje rozumné já. Je jich tam osm, to je moc i na tebe. Zvládnu to. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Ale ale pán je hrdina. Snažil jsem se přijít na něco, co by jí pomohlo. Ještě chvíli jsem svou hlavu považoval za prázdnou, když mě něco napadlo. V kapse jsem nahmatal kovový obal. Vytáhl jsem mobil z kapsy a snažil se si vzpomenout, jak s tím zacházet. Opatrně jsem vyťukal číslo, které mi Jeff nadiktoval. "Pak zmáčkni tohle tlačítko." Vzpomněl jsem si, jak mi ho ukazoval. Stiskl jsem ho a přiložil si to na ucho. Chvíli se nic nedělo a pak jsem z toho uslyšel Jeffův hlas.
"Ano?"
"Tady André. Na Jessicu zaútočili démoni. Musíte sem přijít. Jsme v aleji u parku." Na nic se neptal. Pak v tom něco klaplo a já ho zase zastrčil do kapsy. Znovu jsem upřel pohled do aleje. Jejich kruh se kolem ní nemilosrdně utahoval. Doufal jsem, že dorazí brzy. Jen jsem na to pomyslel, stáli vedle mě.
"Kde?" otázal se Peter. Z jeho hlasu jsem slyšel úzkost. Bál se o ni. Ukázal jsem do aleje. Oba se rozeběhli a já se pomalým klusem vydal za nimi. Viděl, jsem, jak oba vytasili své krátké meče zářící magií. Démoni zpozorněli, když ucítili magii, už nevypadali tak jistě. Peter s Jeffem se na ně vrhli.
Nastal zmatek, když všichni chtěli ztrestat ty, kteří mezi ně vtrhli s magií. Vytvořil jsem kolem ní ochranný štít. Obloukem jsem došel, až za ní. Snažil jsem vyhnout boji. Nerad jsem zabíjel, ikdyž to byli démoni.
Váhavě jsem jí položil ruku na rameno. Trhla sebou a ohnala se po mě taškou, co držela v ruce. Uskočil jsem a vytrhl jí to z ruky. To co chci ze všeho nejmíň, je abych dostal po hlavě její taškou.Když viděla, že nemá nic, čím mě praštit. Chtěla použít ruce, ale chytil jsem je do svých. Vzpírala se. Musím uznat, že má sílu.
"To jsem já, André." Cítil jsem, jak se přestala vzpírat. "Neublížím ti." Promlouval jsem k ní. "Nic se ti nestane." Viděl jsem, jak na mě upřela oči plné zoufalství, ve kterých problikávaly střípky naděje.
"Pokud tě odsud, co nejdříve dostaneme." Viděl jsem její pohled, který směřoval k jejímu otci. "Postarají se o sebe." Uklidňoval jsem jí. Natáhl jsem k ní ruku, naposledy se podívala po otci a stiskla mi ji. To mi stačilo. Chytil jsem ji ještě pevněji a táhl za sebou pryč. V tom se mi do cesty postavil jeden z démonů, hrozivě zasyčel.
"Chceme Litiel." Zbledl jsem.
"Chtít můžete." Odsekl jsem mu.
"Vydej nám tu dívku její krve."
"Vypadám, že ti jí chci předhodit? Nesvačil si?" Zavrčel a vrhl se na mě. Než to stihl učinit probodla mu hruď jedna z Peterových dýk. Otočil jsem se na něj. Ochraň ji naznačil mi a dál se věnoval hladovým démonům. Běželi jsme. K nim domů je to daleko. Rozhodl jsem se během pár minut. Zabočil jsem na rohu a zastavil se, její ruku jsem nepouštěl. Dávalo mi to pocit, že je tu se mnou. Jen tenhle pocit mě uklidňoval. Není to Lilian, opakoval jsem si.
"Kam jdeme?" zajímala se.
"Ke mně domů."
"Prosím?" Viděl jsem, že chce ještě něco dodat.
"Jsi v pořádku? Neudělali ti nic." Převedl jsem hovor na klidnější kolej.
"Jsem a nic se mi nestalo." Odpověděla mi.
"Kdo je Litiel?" ptala se. "Vypadal jsi zděšeně, když o ní mluvili."
"Jedna známá." Tomu se neříká klidnější kolej
"Známá?"
"Přesně."
"Když už jsme u známých. Co to bylo zač? Ty obludnosti." To mě rozesmálo. Spojovat démony s mými známými je zajímavé.
"Jen pro informaci, žádní známí a já nemám právo ti něco vysvětlovat." Naposledy jsem se pousmál, protože se na mě vážně dívala, jako na idiota. Pustil jsem jí a přešel ulici. Došel jsem až ke dveřím, kde jsem začal hledat klíče.
"Tady bydlíš?" Otázala se.
"Vadí?"
"Příšerný dům." Rozesmála se, i když neupřímně.
"Snad se ti tu bude líbit. Prosím." Naznačil jsem jí, aby vešla.
"Uvidíme. Máš tam aspoň nepořádek."
"Pořádek, jako klícce." Vkročila dovnitř a rozhlížela se okolo. Následoval jsem jí a zavřel za sebou dveře.
"Dáš si něco?" Ptal jsem se, jako správný hostitel.
"Co nabízíte." Nakoukl jsem do kuchyně.
"Pizzu a džus?"
"To nezní špatně."
"Obývák je támhle." Ukázal jsem na dveře kousek od ní.
"Jasně." Otočil jsem se a šel do kuchyně. Načal jsem džus a nalil si. Potom, co jsem jí vypil, vyndal jsem další a nalil Jessice. Najednou jsem si uvědomil, že nevím jak připravit pizzu. Jeffrey mi to vysvětloval, ale nějak mi to vypadlo. No paráda. Přemýšlel, jak to udělat, když jsem uslyšel bouchnutí dveří, pak rychlé kroky v chodbě. Pak se do kuchyně vřítil Peter s Jeffem v závěsu.
"Je tady" Kývl jsem.
"Myslel jsem si to. Kde je?"
"V obýváku." Jakmile jsem to dořekl zmizel ve dveřích. Jeffrey se zatím opíral o zeď. Vypadalo to, že chce jít za ním.
"Můžeš?" Přerušil jsem jeho váhání jasně.
"Co s tou pizzou za prvé" Ukázal jsem směrem na stůl.
"Pusť mě k tomu." Usmál se. "I když mám pocit, že jsem ti to vysvětloval."
"Možná a za druhé mluvily o Litiel." Díval jsem se, jak zbavil pizzu igelitu, položil jí na talíř a strčil do tý bedny, na ohřívání jídla.
"No jo. Jí zná každý démon v Kirialu i jinde. To je trochu nefér, když si vezmeš, že jsem většinu strážců vycvičil já. Kde je spravedlnost a to jen kvůli bitvě o Paelot."
"Tobě něco řekli?"
"Ohledně Paleotu? Ani nemuseli. Jenže sám dobře víš, že při obřadu, by jste bez ní neuspěli. Co se týče toho co řekli. Chtějí Lilian, pokud jí nedostanou, jakože nedostanou, půjdou po Jessice. Navíc Znáš větu. Harn irh rokn?"
"To řekli?"
"Bohužel a mám k tomu bonus."
"Proboha, ještě něco?"
"Je tu Eraniel."
"To nemyslíš vážně." Jestli mi před chvílí přišlo, že to horší být nemůže. Tak může.
"Oni doslova řekli. Eraniel, už ji dostane." Z rozjímání mě vyrušilo pípnutí té bedny. Jeff z ní vyndal talíř s jídlem a položil ho na stůl.
"Pete to ví?" Zeptal jsem se s obavami o svého přítele,
"Myslím, že mu to dochází." Popadl talíř i se sklenicí džusu a vyšel z kuchyně. Zamířil jsem za ním do obýváku a bál se toho co nás čeká.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Myšlady de Pendragon Myšlady de Pendragon | Email | Web | 26. may 2011 at 15:56 | React

Páni, napínavý jak kšandy! Jako starý kšandy! Přivádí mne to na novou inspiraci, nebude ti vadit, ale beztak myslím, že ptát se je zbytečné, protože se to nikdy neuskuteční, kdybych napsala něco podobného? Vůbec se toé tomu tvému podobat nebude, ale jen jeden nápad bych z toho vytrhla, můžu? Ale když tak za dlouho a jak se znám, tak to nikdy nedopíšu....:-) Je toi vážně moc zajmavá kapitola! Akorát, hodně jmen a osob a věcí nám zatím zůstává utajeno! :-)

2 Jiand Jiand | Email | Web | 27. may 2011 at 20:56 | React

Konečně nová kapča :-)

Ahoj, chtěl bych tě poprosit, aby jsi se koukla na nový dess a zhodnotila ho :-)
http://magicusregnum.blog.cz/1105/novy-cervnovy-dess

3 Lúthien Lúthien | Web | 23. september 2011 at 18:17 | React

Perfektní :-) Skvěle se to čte

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.