Prolog 2\2

18. march 2011 at 15:41 | Leana |  Strážci světů
Takže konečně jsem do toho počítače napsala druhou část prologu. Mám napsaný i další dvě kapitoly Odkazu a Strážců. Tak to snad přibude dřív. Užijte si druhou část, ale upozorňuju, že to neni nic moc.


"Zvládneš to." Usmála jsem se na něj. Naučil se toho hodně. Šlo mu to a já jsem věděla, že mě dobře zastoupí. Nechtěla jsem se loučit.
"Tím si nejsem jistý."
"Já ano. Věřím ti."
"Já vím, ale bojím se o tebe."
"Nemáš proč" Věděla jsem, že to co říkám není pravda.
"Kéž by." Proč tohle říká. Budu bojovat, abych se vrátila.
"Potřebují mě. Miluju tě a Jessicu taky." S Jessicou jsem se rozloučila už včera večer. Rvalo mi srdce ji tu nechávat. Vypadala tak bezbraně. Nikdy jsem jí nepřála tento život, ale ona se s tím popere. Byla silná.
"Já tebe taky tak moc." Podívala jsem se na něj. Z očí mu začínaly stékat slzy. Prosím to ne.
"Petere, to mi nedělej." Objala jsem ho a váhavě mu stírala slzy. Proč mi to dělá? Teď mi nic nechybí, mám všechno. Tak proč sakra musím odejít? Nepřemýšlej nad tím. Nech toho. Po dlouhé době jsem se přinutila ho pustit a naposledy ho políbila.
"Vyřiď Jessice, že jí miluju." Pomalu jsem se loudala k brance a naposledy se na něj podívala. Znovu mu po tvářích stékaly slzy, nikdy jsem ho plakat neviděla, až teď. Soustřeď se.Přikázala jsem si a pak jsem se přemístila. Pohltila mě mlha. Cítila jsem chlad, který po chvíli zmizel, a nahradilo ho oslepující světlo. Zase. Mrkla jsem.
Stála jsem pod schody do paláce Irlienu. Vždycky mě uchvátí jeho krása, majestátnost. Když jsem chtěla jít po schodech nahoru. Tak se vedle mě přemístil Antiel s Elrenem.
"Ahoj Liriel." Usmíval se.
"Ahoj." Společně jsme se vydali vstříc nebezpečí, do Radní síně. Když jsme vešli, většina Strážců tu už byla, až na dva. Miarské strážce. Posadila jsem se mezi Antiela a mého Liera. Čekalo se na Miarské. Byla jsem znepokojená. Miar byl nejblíže Kirialu. Snad přijdou.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděly a čekaly. Všichni jsme málem nadskočili, když se ozvaly kroky v hale. Jedny byly kulhavé a to mě vyděsilo. Do síně vklopýtaly dva vzájemně se podpírající muži. Miaršťí strážci. Pláště a oblečení měly potrhané a těla poseta krvavými šrámy. To nemohlo znamenat nic dobrého.
"Co se stalo?" Slyšela jsem jak se Naol ptal.
"Zrovna jsme se chystali se přemístit, když nás napadlo pár nižších démonů. Nevíme, jak se tam dostali." Vyprávěl jeden z nich.
"To není dobré." šeptla jsem Antielovi.
"Vůbec, kde se tam vzali. Myslíš, že něco tuší?"
"Netuším." Přerušil nás Naolův hlas plný autority.
"Je to velice znepokojivé, ale pamatujte, nesmí nás to odvést od úkolu. To je hlavní, jen tak bude klid a mír. Nyní se prosím přesuňte do Hlavní síně." S těmi slovy odešel a ostatní se začaly zvedat. V tu chvíli mně pohltila nervozita a strach. Jen jsem tam seděla neschopná ničeho. Antiel mě chytil za ruku a zvedl ze židle.
"Jsi v pořádku?" Zajímal se.
"Bude to dobrý. Jdeme?" Snažila jsem se přesvědčivě usmát, což se mi určitě nepodařilo. Aniž by pustil mojí ruku, vykročil do Hlavní síně.
Hlavní síň, byla velká místnost s vysokým proskleným stropem. Po okrajích byly mohutné sloupy. Na zemi teď, speciálně pro naše účely, ležely v kruhu barevné měkké polštáře.
"Posaďte se." Pokynul nám Naol. Všichni jsme věděli, co nás čeká. Musíme propojit naše mysli a vyslovit jedno za zaklínadel. Je to náročné kouzlo a vyžaduje hodně energie. Je takřka nemožné, aby ho zvládl jeden člověk.
Když jsme všichni seděli, chytili jsme se za ruce. Zavřela jsem oči, sledovat okolí by mě vyčerpalo. Otevřela jsem svou mysl. Snažila jsem se spojit s Antielem a Jerrym. Sedícími vedle mě z obou stran. Jakmile se naše mysli propojily, naskočila mi na rukou husí kůže. Cítila jsem, jak mi z jedné ruky do druhé proběhla magie. Příjemně to zašimralo a hned zmizelo. Naol se svými strážci začaly se zaklínat. Já s Jerrym jsme byly na řadě jako poslední.
"Noriel." Řekly jsme zřetelně. Pak jsme odříkávaly jednotlivá slova zaříkadla.
"Arche ni te parlie Kirial. Nirte ni te ary monre. Wia reh." Někteří slabší strážci padly vysílením už po vyslovení zaklínadla. I já se cítím slabší. Pořád to bylo neznatelné. Magie začínala proudit čím dál rychleji a s větší intenzitou. Cítila jsem se čím dál slabší. Cítila jsem spojení jen s Antielem, Naolem a ještě asi dvěma co nevím, jak se jmenují. Magie sílila a my slábli. Najednou jako by se mi z těla odtrhl kus těla. Pootevřela jsem oči. Uprostřed kruhu se vznášelo pět zářivých koulí magie. Chvíli jen tak pluli vzduchem. Pak vyrazili proti sobě a slili se do jedné. Začala to v ní vřít a bublat. Zářila různými barvami. Zmenšovala se. Pak se rozprskla.
Tohle už na mě bylo moc. Byla jsem už moc zesláblá. Docházel mi vzduch. Viděla jsem těla strážců. Zemřeli vyčerpáním. Stejný osud čekal i mě. Už nikdy neuvidím Petera a Jessicu, ale budou moc žít bez strachu z démonů Kirialu. Začala jsem se propadat do temné náruče smrti, tam odkud není návratu. Obklopovala mě a já vítala její náruč, má poslední myšlenka patřila Peterovi a Jessice. Miluju je.
* * *
Někdo zvoní. Tak se zvedni a běž otevřít. Nechce se mi, tak proč. Padej ty lenochu. Nevim, proč bych měl. Co ty víš, kdo tam je. Třeba Lilian. To mě zvedlo z pohovky, na které jsem ležel. Šel jsem teda ty dveře otevřít. Ten má teda výdrž, až mi z toho zvonění lítá hlava kolem dokola. Snad nevzbudí Jessicu. Prudce jsem otevřel dveře, připraven seřvat toho za nimi. Místo toho jsem ztuhl a nestačil se divit.
Za nimi stál jeden ze strážců a dobrý přítel Lilian. Vypadal dost vyčerpaně.
"Ahoj Petere. Smím dál?" ptal se.
"Jasně." Vklopýtal do domu a lehl si na pohovku, kde jsem ještě před chvílí seděl. Byl jsem zmatený. Co tu dělá? Kde je Lilian?
"Co se stalo Antieli?" Vzpomněl jsem si na jeho jméno.
"Bylo to…" Začal a pak omdlel. Doufám, že je jen vyčerpaný. Sáhl jsem mu na krk. Žije. V tom mi to došlo, do očí mi vhrkly slzy. To ne, nevěřím tomu. Musím na vzduch.
Vyšel jsem na zahradu, kde mě ovanul příjemný větřík. Jemně mě zastudil na tváři. Došel jsem k houpací síti zavěšené na dvou stromech v rohu zahrady a zkroušeně se do ní zhroutil. Lehl jsem si na bok, abych viděl na nebe. Zářilo na něm tolik hvězd. Promítal jsem si v hlavě naše společné chvilky a její obličej.
Už od první chvíle jsem ji miloval. Byla nádherná. Měla milý, dobrosrdečný obličej a v něm zářící ledově modré oči plné dobra a lásky. Až na ramena jí spadaly černé vlasy s copánky. Její úsměv donutil každého se usmívat. Nejdřív mě odmítala, nechtěla si přiznat, že mě miluje. Nadávala, když jsem jí nechtěl dát pokoj. Jsem rád, že si mě vzala a za Jessicu. Ležel jsem tam celé dva dny a vzpomínal. Několikrát za mnou přišla i Jessica, odehnal jsem mi jí. Chtěl jsem být sám.
Třetího den jsem slyšel vrznout dveře na zahradu a pak těžké kroky na verandě. Vzhlédl jsem. Uviděl jsem Antiel opírajícího se unaveně o strom.
"To tu takhle ležíš celý tři dny?" Ptal se mě.
"Asi to tak bude."
"Měl by ses starat o Jessicu a ne tu ležet, ale nepřišel jsem ti říkat, co máš dělat. Musím ti něco říct." Začal opatrně. "Myslím, že už to tušíš. Lilian je mrtvá a s ní i mnoho strážců."
Věděl jsem to, ale když to vyslovil. Tak se všechno zhroutilo. Celý můj svět padal do hlubin.
"Teď si strážce ty společně s Jerryho bratrem. Budeš potřebovat učitele. Vím, že tě Lilian naučila hodně, ale na vykonávání práce to nestačí."
"Je toho moc."
"Já vím. Teď, ale budu muset jít domů. Moje rodina o mě bude mít strach." Usmál se a vykročil pryč. U branky se ještě otočil. "Tvé manželky je mi líto, byla to skvělá žena a strážkyně." Přemístil se.
"Tatííííí." Volala na mě Jessica.
"Copak, zlato?"
"Kde je maminka?" Váhal jsem. Nevěděl jsem jak jí to říct.
"Je v nebi a už se nevrátí."
 

1 person judged this article.

Comments

1 Hok Wolker Hok Wolker | Email | Web | 13. july 2011 at 12:39 | React

Neměj mi to za zlé, ale přijde mi to takové neohrabané. Je to ošklivé slovo a přesně to nevystihuje to, co chci říct. Jak to jen říct... Podle mého názoru by ses mohla víc pohrabat v popisování pocitů a podobně.
Přijde mi chování postav trochu nedůvěryhodné. Antiel přežije tuhle těžkou věc, ale přesto se vydá za  rodinou kamarádky místo za svojí, ano, jestli cítí tak nutkavou povinnost to říct, ale Peter, chápu, že je velmi otřesen, ale nechá někoho kdo omdlel jen tak ležet a sám si jde lehnout na lehátko a odhání svou dceru. Možná takový vážně jsou, ale v tom případě kroutím nad nimi hlavou.
Nevěš hlavu a neber si to osobně. To jsou jen připomínky někoho, kdo to ještě nikam nedotáhl :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.