Prolog 1\2

18. march 2011 at 15:34 | Leana |  Strážci světů
Tak konečně prolog. Snad se to bude líbit je to zatím jen první část. Druhá bude snad v pátek. Uvidíme, uvidíme. Tahle kapitola tu je takhle brzo jen díky Lucky pomoci a nesmím zapomenout na Danču.Tak příjemný čtení.
PS: Holky moc vám děkuju.


Všude zářilo to oslepující světlo. Konečně Ilir, sídlo veškeré moci strážců. Bylo příjemné zase vidět ty rozlehlé nádherné zahrady a uprostřed sedící mramorový palác. Jeho věže díky slunci zářily do dálky jako majáky. Tohle místo jsem obdivovala a milovala, ale teď nebyl čas na rozhlížení se po krásách paláce.
Dnes se konal sněm strážců. Měla jsem tušení. Cítila jsem ten tlak na portály a poprvé si uvědomila jaké nebezpečí nám všem hrozí. Odhodlaně jsem kráčela po schodech nahoru, když jsem vystoupila po schodech, uvítal mně jeden ze strážných.
"Zdravím, paní Litiel. Rád vás tu zase vidím."
"Jsem ráda, že tady můžu po dlouhé době zase být."
"Nevím, jestli to potěšení bude trvat dlouho." Řekl a otevřel mi velká dubová vrata. "Prosím, ostatní už tam jsou."
Prošla jsem vraty a vešla do vstupní haly. Po obou stranách se nacházely vysoké sloupy, podpírající strop vysoko nade mnou. Zdobily ho obrazy, vyprávějící počátek světů. Byl tam Diar, ten jenž stvořil Ilir a Riel a jeho bratři. Arian, jež stvořil svět elfů a mocných draků, Aridien. Irlin, který stvořil svět skřítků a trpaslíků, Irlien. Miar, jenž stvořil svět víl, dryád, najád, Mair. Norel, který stvořil svět lidí, Noriel. Nesměl chybět Kir, který stvořil svět lidí, ale kvůli temnému srdci byl jeho Kiriel zatracen. Teď jsou to jen pusté plošiny, hory a pouště. Lidé se stali démony a jinými bytostmi s dušemi černými nebo bez nich. To byla dávná historie sedmi světů.
Z prohlížení stropu mě vyrušil zvuk otevíraných dveří. Otočila jsem se a všimla si muže v modrém plášti, který vyšel z Radního sálu.
"Litiel," uklonil se a věnoval mi milý úsměv.
"Antieli, co se děje?" Zeptala jsem se a následovala ho dovnitř.
"Uvidíš, pojď, všichni čekají," řekl a společně jsme vešli do sálu. Uprostřed byl obdélníkový stůl a u něho sedělo několik strážců. Sedli jsme si na volná místa na konci stolu. Všichni si něco mumlali, ale jakmile jsme se usadili, všichni umlkli.
"Litiel, báli jsme se, že nedorazíš," promluvil nejvyšší strážce. "Předpokládám, že můžeme začít. Objevili se problémy. Antieli." Pokynul mému příteli, ten se postavil a začal.
"Jistě všichni cítíte nápor na portály. Troufám si říct, že takový nápor jsem nezažil. Zpátky k problému. Všichni to pochopíte, když řeknu, že nejvíce je ten nápor cítit v Aridienu a Mairu."
V obličeji všech se zračil úžas a strach. Věděli, co to znamená. Něco se zlého se dělo v Kirialu. Podívala jsem se na něj Antiela se smutkem v očích.
"Co Jessica a Peter" špitnu.
"Neboj se o ně. Jsem si jist, že Peter se ubrání."
Pochybovačně jsem se na něj podívala "Proti démonům?" Na to nic neřekl, jen se otočil zpátky k Naolovi.
"Věnujte mi pozornost," křikl. Všichni na něj upřeli oči. "Víte co to Páni démonů se snaží porjít portály. Musíme eliminovat nebezpečí. Musíme ochránit světy před démony a musíme je zastavit. Máme jen jedinou možnost odříznout Kirial od ostatních světů."
"Naole, to je nebezpečné," ozvala jsem se.
"Je to naše jediná možnost. Zničili by všechny světy, zabili by všechny a urhli by všechno do temnot. Nemáme na výběr." Smutně se pousmál. "Do čtyř dnů vás tu očekávám připravené. Určete své zástupce." S těmi slovy odešel.
"Sebevrah," zamumlala jsem. Všichni se zvedli, zabráni do rozhovoru vycházeli z místnosti. Já s Antielem jsme šli jako poslední.
"Co budeš dělat?" Zmateně jsem rozhodila rukama. "Nevím o nikom, kdo by mohl být můj zástupce."
"Co Peter?"
"Nemá moc."
"Tak zajdi za Naolem. Třeba ti pomůže."
"Myslíš?"
"Jasně, jen běž."
"Dobře. Dávej na sebe pozor."
"Neboj se. Nemůže se mi nic stát." Usmála jsem se a objala.
"Bojím se." Zašeptala jsem.
Užasle se na mě podíval. "Ty se bojíš?"
"Ne o sebe, ani toho co nás čeká, ale o lidi, které miluji. Bojím se o vás." Naposledy se na mě podíval.
"Tak už běž." Vyzval mě. Vyběhla jsem po schodech zpátky k vratům a naposledy se na něho podívala. Usmíval se, pak ho zahalila mlha. Přemístil se. Vešla jsem zpět do velké haly a rozvážně vyrazila po schodech na konci haly. Tohle patro bylo jiné.
Všechno bylo obkládané modrým kamenem. Světlo zajišťovaly magické plameny v železných lucernách. Došla jsem na konec chodby a nerozhodně stála na prahu dveří. Já snad nakonec zůstanu trčet přede dveřmi. Zaťukala jsem na dveře.
"Pojď dál," ozval se zpoza dveří. Naolův hlas. Otevřela jsem dveře a vešla do útulné komnaty. Na stěnách visely obrazy stvořitelů, různé police a vitríny. V rohu stál stůl zavalen papíry a knihami. Naproti dveřím bylo okno, asi do zahrad. Napravo jsem viděla dveře do ložnice. Naol seděl za stolem a usmíval se.
"Co potřebuješ?" pořád se usmíval.
"Mám problém. Nemám nikoho, kdo by mohl být mým zástupcem, nebo nástupce."
"Nikoho? To se divím."
"Bohužel ne"
"To je špatné. Vidím jen jedinou možnost." Jako vždycky. "Budu muset předat špetku mé moci Peterovi. On je asi nejvhodnější kandidát. Pro tvého zástupce to zatím bude stačit. Tvou nástupkyní bude, předpokládám tvá dcera."
"Jistě, děkuji mnohokrát."
"Víš, doufám, že ho budeš muset učit?"
"Jistě. To mi nevadí"
"Ještě něco? Jestli ne tak už jdi. Musím tu ještě dořešit pár věcí." Lehce jsem se mu uklonila a odešla. Plná radosti jsem procházela palácem. Venku jsem se přemístila.
"Jsem doma." Zvolala jsem, když jsem vešla do dveří. Pak jsem viděla jen záplavu tmavých vlasů. Jessica mi skočila do náruče.
"Mamííí." Políbila jsem jí na tvář a postavila jí na zem.
"Jessico." Moje odmilovaná dcera. Nadšeně poskakovala a tmavé vlasy jí létaly okolo hlavy.
"Petere?"
"Jsem v kuchyni." Postavila jsem se do dveří. Opíral se o linku. Byl tak krásný. Jeho blonďaté vlasy mu padaly do dokonalého obličeje s krásnýma zelenýma očima. Miluju ho. Vykročila jsem k němu. Byl rychlejší. Popadl mě do náruče a přitiskl na své vypracované tělo.
"Nemohl jsem se tě dočkat." Hladově mě políbil, když mě po chvíli pustil, sotva jsem popadala dech.
"Miluju tě."
"A já tebe." Milovala jsem jeho úsměv. Stačil jediný a já nevěděla o svém okolí, čas neutíkal. Nemusela jsem nad ničím přemýšlet a pak a mě dostala realita.
"Musím ti něco říct."
"Copak?" Stále mě k sobě tisknul. Když slyšel, že nic neříkám. Něžně se na mě podíval.
"Byl jsi určen jako můj zástupce."
"Cože?" Divil se. "Já? Proč?"
"Není nikdo jiný. Promiň, měla jsem se tě zeptat."
"Ne to je v pořádku. Jen nechápu to."
"Já vím. To se ještě do čtyř dnů musíš naučit základní magii. Je to důležité."
"Proč potřebuješ zástupce?" Smutně jsem se usmála a sklonila hlavu. Nadzvedl mi bradu. Teď jsem se mu musela podívat do očí.
"Lil, co se děje?" zeptal se zděšeně, když spatřil můj výraz.
"Čeká nás těžký úkol. Kirial představuje hrozbu. Je třeba ji odstranit." Pustil mě a znova se opřel o linku.
"Ten temný svět plný zatracených?"
"Ano"
"Nelíbí se mi to."
"To ani mě ne."
"Takže máme čtyři dny?"
"Ano."
"Tak to bychom měly začít s učením ne?" Políbil mě a pak chytil za ruku a táhl na zahradu. Co nám chystá budoucnost. Otázala jsem se sama sebe v duchu.
 

3 people judged this article.

Comments

1 Hok Wolker Hok Wolker | Email | Web | 13. july 2011 at 12:23 | React

Může to být zajímavé. :)

Jen mi přijde trochu hlavní hrdinka, tedy v té části, kdy je s Peterem. Ano, dá se to přisoudit k lásce, ale přijde mi to takové dětinské, tedy mluvím o větě s "Ááááá ten jeho úsměv mě dostává." :-D  :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.