Nemrtvý

18. march 2011 at 14:24 | Leana
Moje první jednorázovka a přepracovaná slohovka.

Celý můj příběh začíná ve městě jménem Novišov. Narodila jsem se tady a taky začala chodit s Robertem. Byl to kamarád mojí spolužačky. Seznámili jsme se na mojí narozeninové oslavě. Nechtěla jsem tam jít, ale Nela byla neodbytná. Byl krásný. V na první pohled krásném obličeji svítily jasně zelené oči, to všechno krásně podtrhovaly jeho špinavě blond vlasy. Bylo to už rok, ale to co změnilo můj život, se stalo před půl rokem.
Měla jsem s Robertem domluvené rande na 14:30. Hned po škole jsem se vydala na náměstí. Čekala jsem na něj, ale nedorazil ani po hodině. Začínalo mi to být divné, nikdy mě nenechal čekat. Zamířila jsem na autobus směr jeho domov, ale když jsem šla ze zastávky k jeho domu, spatřila jsem něco, co se mi nelíbilo. Před jeho domem stála auta s majáčkem na střeše. Co tu proboha dělají? Dostala jsem strach. Co se to děje? To co jsem za chvíli zjistila, mě málem porazilo. Robert měl nehodu, na motorce. Nemohla jsem uvěřit tomu, že ho nikdy neuvidím, neuslyším jeho smích…. Smutek mě úplně pohltil: Nebyla jsem ani na jeho pohřbu, neměla jsem na to sílu. Tohle všechno se stalo před půl rokem, ale teď se všechno změnilo.
* * *
"Je to už půl roku Nikolo" poznamenala moje nejlepší kamarádka Nela. Taky byla jedna z těch, co si mysleli, že po půl roce to přejde. Není to tak snadné. Nesnášela jsem, když říkala. Je to půl roku, Myslela jsem, že už je to v pořádku. Není a jen tak nebude. Víme to obě. Naštěstí, už byl čas jít ze školy domů. Obě jsme vyšly před školu. Bylo teplo, ale zataženo, jako by měl přijít déšť. Neměla jsem ráda tohle počasí. Nutilo mě přemýšlet. Přemýšlet o tom co se stalo, o tom co bylo.
"Nikolo, vrať se z oblak jo? Mluvím na tebe." Uslyšela jsem Nelin hlas.
"Co si říkala?" zeptala jsem se jí s hlavou ještě v oblacích.
"Musím jít, zítra se stavím a vyrazíme někam ven třeba?"usmála se.
"Dobře, měj se."
"Ty taky." Rozloučila se se mnou a vyrazila směrem domov. Měla to jen kousek, hned za rohem.
No nic. Přehodila jsem si tašku přes rameno a vydala se rychlým krokem na zastávku a doufala, že tu rachotinu stihnu. Cestou jsem potkala hodně známých lidí. Všichni se na mě dívali s lítostí v očích. Nelitovali, však Robertovi smrti. Viděla to v jejich očích. Litovali, žen jsem se s tím zatím nevyrovnala. Usmívala jsem se, věděla jsem, že to nevypadá věrohodně. Ale co?
Na zastávku jsem. Jsem, dorazila akorát včas. Nastoupila jsem do autobusu. Rozhlédla se, jestli nezahlédnu někoho známého. Nikdo, tak jsem si sedla a podívala se z okna. Málem jsem nadskočila. Nevěřila jsem vlastním očím., rozklepalo mně to. Přesně tam, kde jsem před chvílí čekala, než všichni nastoupí, někdo stál. Robert. Díval se na mne těma jeho krásnýma očima, které jsem tolik milovala. Ten jeho pohled smutný, vyčítavý. Neměla jsem, ale čas se na něj dlouze dívat. Autobus se právě rozjížděl.
"Slečno, vaši jízdenku prosím?" uslyšela jsem hlas revizorky.
"Jistě, tady" ukázala jsem jí svojí průkazku.
"Děkuji" usmála se.
Teď jsem konečně mířila domů. Pryč od vidin, nebo to byla skutečnost?
To není možné. Už tři hodiny jsem seděla doma. Přemýšlela. Pořád ten obraz viděla, jako by se jí vpil do hlavy a nechtěl zmizet. Jeho smutný pohled. Mučilo jí to, protože vypadal tak živě. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Potřebovala jsem se rozptýlit. Natáhla jsem se pro ovladač od televize a zapal jí. Play. V přehrávači jsme pořád měla Letopisy Narnie. Ponořila jsem se do děje. Tenhle film miluju faunové, čtyři děti a Aslan. Najednou jsem uslyšela vrznutí schodů za mými zády. Lekla jsem se a vyletěla do sedu. Teď jsem na ně viděla, ale nic tam nebylo. Uklidni se. Otočila se na televizi, nemohla se na něj vůbec soustředit. Pohodlně se uvelebila. Křup. Někdo stál nahoře.
Stoupla si a otočila se čelem ke schodům. Nikoho neviděla, i přesto věděla, že tam někdo je. Srdce jí bušilo neutišitelným rytmem. Bála se. Nebyla jsem schopná ničeho, jen stát a mhouřit oči do tmy na schodech. Někdo nahoře přecházel směrem ke schodům, směrem k ní. Zavířil se kolem ní vzduch, zleva, zprava. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem nic vidět. Nebuď strašpytel, řekla jsem si. Dodala jsem si odvahy. Otevřela jsem je. Tentokrát jí srdce přestalo bít úplně, bylo to živé víc, než by být mělo. Robert, stál před ní a pozoroval ji, už ne smutně. Pousmíval se.
"Ahoj Nikol" pozdravil jí.
"Roberte?"nejistě se usmála. Opatrně jí položil ruku na rameno.
"Jsem zpět. Už se od tebe nehnu." Usmál se na ni něžně.
"Co jsi zač?" zeptala se ho, i když předem znala odpověď.
"Ty to víš. Jsem upír."
 

2 people judged this article.

Comments

1 Beth Beth | Web | 5. july 2011 at 15:05 | React

Celkově pěkná povídka, ale už od začátku jsem měla pocit, že to má takový Twilightovský nádech a nemýlila jsem se :) Neříkám, že je na tom něco špatného, to vůbec ne :) jen to bylo pro mě tak trochu předvídatelné :)(podotýkám, že i když jsem byla k této sérii ze začátku nedůvěřivá, přečetla jsem za měsíc dva a kousek dílu :) )

2 Ellie von Blanchet Ellie von Blanchet | Web | 23. july 2011 at 17:57 | React

Moc pěkná povídka jenom jsi občas přeskakovala do třetí osoby. Ale moc pěkný :-)

3 Tigris Tigris | Web | 11. august 2011 at 19:54 | React

[2]: Jo to přeskakování do různých osob mělo trochu rušivý efekt, ale jinak pěkné.

4 Veronixika Veronixika | Email | Web | 16. september 2011 at 21:21 | React

Moc krásné, ale také jsem si všimla, že se ti to tam nějak mění, což mě docela zarazilo. Jinak, jednorázovka skvělá, jestli to pro tebe něco znamená od povídkářky s tak malou sbírkou zkušeností ;-) .

5 Katka Katka | Web | 30. october 2011 at 22:56 | React

Uzasny, doufam ze bude pokracovani :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.