II.Jen přátelé

18. march 2011 at 15:59 | Leana |  Strážci světů
Tak lidi po dlouhý době zveřejňuju novou kapitolu Strážců. Vím trvalo mi to dlouho, ale mějte se mnou slitování. Poslední dobou není inspirace a tahle kapitola byla několikrát přepisovaná. Neplánovala jsem jí zrovna takhle, ale co se dá dělat. Nezbývá mi než doufat, že se vám bude líbit.

To mi tak ještě chybělo, aby přijel Jefrey. Byl to jeden z přátel mého táty. Přijel, kdy se mu zachtělo. Táta ho vždycky rád viděl, což jsem nechápala.
Opatrně jsem otevřela dveře a snažila se, co nejtišeji dostat se ke schodům. Když jsem konečně vešla dovnitř, otočila jsem se, abych zavřela dveře. Ozvalo se hlasité prásknutí. Vítr byl rychlejší, než já. Teď mi nenápadnost nehrozí.
"Jessico?" Uslyšela jsem tátův hlas. Jaj, už teď se mi to nelíbí.
"Ano."
"Můžeš sem jít?" Jistě tatíčku. Zamířila jsme za nimi do obýváku. Táta seděl sklíčeně v křesle.
"Zdravim." Pozdravila jsem je oba.
"Jess, si to ty? Já tě nepoznávám." Poznamenal udiveně.
"Ne asi."
"Jess!" Sykl na mě otec.
"Petere to je dobrý. Jen nějak moc vyrostla. Měl jsi pravdu, začíná se podobat matce." Jako bych to nevěděla. Mimochodem mi to říká pokaždé, když se objeví. Je ten typ, co objeví, když vůbec nečekáte. Je mu čtyřicet a omlazuje se oblečením. Je skoro menší než já, má vypracované tělo, když nevím z čeho. Přívětivý obličej má orámovaný vlasy, barvy slámy. Jeho šedé oči jsou, až překvapivě bystré.
"Potřebujete ještě něco?" Zeptala jsem se znuděně.
"Jen jednu večeři, jestli tě o ní můžeme požádat." Pousmál se Jefrey.
"Uvidíme." S těmi slova jsem se otočila. Vyběhla schody do pokoje a zabouchla jsem dveře. Taška skončila v rohu na zemi. Převlíkla jsem se do XXL trička a svalila se na postel.Do uší jsem si strčila sluchátka a pustila jsem si Carrie Underwood - There´s a place for us.
Zajímalo by mě co chtěj. Znělo to vážně a důležitě. Potřebuju se odreagovat. Z nočního stolku jsem popadla mobil a vytočila známé číslo.
"Ahoj Jess." Ozvalo se z něj po chvíli překvapeně.
"Nešel bys ven?"
"S radostí má krásná slečno." Zasmál se.
"Nech toho."
"Za chvíli se pro tebe stavím, jo?"
"Dobře" Mobil jsem nacpala do kapsy džínsů, které jsem na sebe v rychlosti natáhla. K tomu jsem si oblékla světle modrý triko s fialovou žabkou na hrudi. Zrovna jsem si rozčesávala vlasy, když jsem zaslechla zespoda zvonek. Vyřítila jsem se z pokoje a co nejrychleji běžela ze schodů. Jaj, Jefrey šel otevřít. To nevypadá dobře. Ve dveřích stál Patrick v tmavých kalhotách a temně zelené košili. Moc mu to slušelo.
"Jdu za Jessicou." Rozhlédl se a pak mě uviděl, jak stojím na schodech.
"Ahoj Jess." Udiveně na mě zíral. Začínala jsem rudnout. Netušila jsem proč na mě tak zírá. Tak jsem pomalu scházela k Patrickovi.
"Co je?" Šeptla jsem mu.
"Nic." Pousmál se a vykročil do odpoledního slunce se mnou v patách. Oba jsme zamířily k parku.
"Moc ti to sluší."
"Díky." Usmála se.
"Kdo to byl? Nikdy jsem ho tu neviděl." Tázavě jsem se na něj podívala. "Ten, co mi otevíral?" Odpověděl mi.
"Jefrey, tátův kámoš. Hroznej idiot. Přijde, kdy se mu zachce."
"Tak proto jsme tady?"
"Ne" Na to neměl, co říct jen smutně koukal do dálky. Vím, že mě miluje. Já jeho, ale ne, i když byl pěkný. Jenže když chci s někým chodit, tak to není jen o kráse, toho druhého. Patrick má krátké hnědé vlasy. V dobrosrdečném obličeji mu září zelené oči. Při jeho pohledu holky omdlévaly a padaly mu k nohám. Mohl mít každou na, kterou by ukázal prstem, ale on chtěl mě. Bohužel.
"Co jsi zjistila?" Přerušil moje úvahy jeho hlas.
"Co?" Zeptala jsem se ho nechápavě.
"Když jsi na mě tak koukala." Usmál se nad mojí nechápavostí. Šťouchla jsem do něj. Nečekal to, takže se div neskácel k zemi. Otočil se na mě a tvářil se záludně. A jé je.
"Tak ty takhle?" Pomalu vykročil směrem ke mně. Kruci. Dala jsem se útěk. To nehodlal nechat jen tak. Za sebou jsem slyšela, jak se taky rozběhl. Vběhla jsem bránou do parku. Běžel za mnou. Kličkovala jsem mezi stromy.
"Mě neutečeš." Slyšela jsem jeho hlas a překvapilo mě jak je blízko. Ale musela jsem se usmát. Myslí si, že mě chytí. Nabrala jsem tempo. V tom mě něčí ruce popadly silně kolem pasu. Neudržela jsem rovnováhu a kácela se k zemi. Překvapilo mě, že jsem skončila na měkkém. Ležela jsem na Patrickovi, jeho ruce omotané kolem pasu. Naše obličeje byly od sebe jen pár centimetrů. Věděla jsem, že bych se měla zvednout, nebo něco udělat. Nebyla jsem ničeho schopná, jen jsem se topila v jeho očích. Jeho oči mi přišly víc zelené, než jindy. Něžně mě pohladil po tváři. Začal přibližovat své rty k mým.
"Patricku?"
"Mmm."
"Nedělej to." Ještě před chvílí pohledem studoval moje rty, ale teď strnul. Díval se mi do očí a přemýšlel jestli to myslím vážně. Jakmile zjistil ,že jo. Pustil mě a sedli si.
"Proč mě pořád odmítáš?" Vrhl na mě smutný pohled.
"Jsme přátelé a tak to zůstane." Stoupla jsem si a opřela se o strom. Věděla jsem, že na tenhle rozhovor jednou přijde. Jen jsem doufala, že ne tak brzo.Pohladil mě po paži.
"Nikdy jsi pro mě nebyla jen kamarádkou." Otočila jsem se na něj. Smutně mě pozoroval, pak se otočila odcházel zpátky. Chtěla jsem, mu říct, aby neodcházel. Hned jsem to, ale zavrhla. Jen jsem se dívala jak odchází. Nechtěla jsem mu ublížit. Svezla jsem se po kmeni stromu, jen jsem se nepřítomně dívala do nitra parku. Nic jsem nevnímala, ani pomalu se snižující teplotu, ani zapadající slunce.
Teprve, když se začalo stmívat jsem se zvedla a oprášila si kalhoty. Na město začínala padat tma, jako tmavá opona. Lampy začínaly rozlévat své žluté světlo do okolí a já vyrazila směr domov. Už jsem viděla, jak tatík chodí po domě a nadává, kde se courám. Nesnáší, když neví, kde jsem. Občas se o mě přehnaně strachuje. Navíc po tmě, ale já nejsem malá.
Když jsem procházela branou přeběhl mi mráz po zádech.Oklepala jsem se. V tomhle teple to bylo nanejvýš hrozivé. Nemysli na to. Přeběhla jsem silnici, jakmile jsem vkročila na chodník, zaslechla jsem kroky. Srdce mi neklidně začalo bít. Třeba je to jen nějaký člověk na procházce. Na co to proboha myslim? Šla jsem dál a snažila se kroky ignorovat. I když to jen tak nešlo. Sem moc zbabělá na to, abych se podívala. Po chvíli jsem se, ale konečně odhodlala. Protože se zdálo, že někdo jde za mnou. Otočila jsem se, všechno ztichlo, nikdo tam nebyl. Já bych i přesto přísahala, že tam někdo byl. Kašli na to si moc paranoidní. Pořád jsem, ale cítila, že mě někdo pozoruje. Začínala jsem se cítit vážně divně. Chvátala jsem domů.
Jakmile jsem uviděla naší ulici ohromně se mi ulevilo. Ještě jsem přidala, jestli to je vůbec možné. Těsně před brankou na zahradu jsem se ještě otočila. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem zahlédla ve tmě na konci ulice ty tmavé kruté oči. Pak jsem to, ale pohřbila hluboko donitra mé přecpané hlavinky a vešla domu.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Bifidus Bifidus | Web | 1. may 2011 at 21:37 | React

Kde je další??? O_O

2 Bifidus Bifidus | Web | 1. may 2011 at 21:37 | React

Kapitola ... :D

3 Lúthien Lúthien | Web | 22. september 2011 at 13:17 | React

Dokonalý :) Nemá jedinou chybičku! Je mi trošku líto Patricka a ten Ian se zdá vážně zajímavý... 8-) Jdu číst dál..

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.